Agile and Lean, Scrum, Kanban, XP @ Business

Zuzi's blog header image 2

Všechno je o self-organized týmu

08. 02. 2013 · No Comments

Management

Byla jsem si na na přelomu roku odpočinout na Filipínách. Potápění, krásné resorty na pláži. Ale proč o tom píšu. Jak jsem tak sledovala práci třeba Moniky, belgické manažerky prvního dive resortu kde jsme se objevili, nemohla jsem se zbavit dojmu, že tuhle práci bych prostě dělat nemohla. Neustálé upomínání lokálních děvčat co mají dělat, jak to mají dělat, neustálá kontrola. Místní expati říkali, že Filipínci prostě takoví jsou. Řeší jen aktuální okamžik, když se jim zrovna nechce, tak do práce nepřijdou. Kvalita jim nic neříká, vždyť na tom přeci nezáleží. Že namontovali umyvadlo křivě? Vždyť ta voda z kohoutku teče, tak co. Všichni se shodovali na tom, že se musí neustále kontrolovat, hlídat, a že to chce tvrdou ruku. Není to o penězích. Peníze dostanou, utratí, a už další den z nich z nic nezůstane. Ani ta radost, nic. Například když dáte opraváři střechy velkou zálohu, že práci chcete rychle a vám prší do domečku, tak čím větší ta záloha byla, tím déle trvá, než opravář nakonec dorazí. Slibuje, že už zítra, ale takový slib nic neznamená. A tak všichni majitelé resortů aplikují cukr a bič, definují jasné role, pevné procesy. Výsledek takového řízení je v zásadě ok. Nakonec člověk je na dovolené, tak nějaké ty nedostatky bere jako místní kolorit a nijak zásadně to nevadí…

Na poslední týden jsme si vybrali takový malý resort. Vlastnili ho Dánové. Opuštěný ostrov někde v moři. Nádherné místo. Po pár dnech mi začalo vrtat hlavou, co je tady jinak. Že by si Dánové uměli lépe vybrat a našli si motivovanou pracovní sílu? Že by tady bylo jiné etnikum? Pracovitější? Rozdíl byl ohromný. V kuchyni a na lodi samá legrace, úsměvy, a služby v podstatě perfektní. A žádná viditelná kontrola. Takže ono by to nakonec nebylo Filipínci? Poslední den jsem si povídala s jedním z majitelů a ptala se, jak to dělá, že sehnal takové dobré zaměstnance, že mu resort funguje výrazně lépe než jiné, které jsme cestou potkali… A k mému ohromnému překvapení říkal – my jsme z nich udělali tým. Dali jsme jim zodpovědnost a jistou volnost. Neřídíme, kdo má přesně co dělat. Bereme je jako sobě rovné. Chodíme do kuchyně, děláme si legraci, smějeme se. Když mají problém v rodině, pomůžeme jim. Vyjdeme jim vstříc. Třeba například zítra je tu fiesta. Ohromný svátek. A oni se ptali, jestli je pustíme, jestli smí jít. No, když se vrátí ráno včas, aby připravili snídani, tak ať jdou a diskotéku si užijí. Ostatní resorty je nepouštějí, protože by druhý den nikdo nepřišel. My dneska nemusíme osobně jezdit pro hosty do města. Můžeme tam poslat někoho z našich zaměstnanců. A to nám ohromně uvolnilo ruce. Máme čas i pro sebe…

Aha. Nevím proč, ale přišlo mi to povědomé :) Jinými slovy, všechno je to o schopnosti tvořit týmy. Dát lidem zodpovědnost, a možnost se rozhodnout. Self-organized tým (nebo samoorganizující se tým, chcete-li). Výsledek je ohromující. A jak se ukazuje, v každém prostředí. Lidé budou tak dobří, jak dobří jsou ve vaší představivosti. Manager, který si myslí, že jeho zaměstnanci jsou pitomci a nikdy neudělají nic pořádně, s nimi bude zápasit a bude mít problémy. Ten kdo jim věří a bere je za své partnery, bude mít výrazně více úspěchu.

Tags: ··