Agile HR: Leadership, Coaching a Facilitace

Na závěr se pojďme podívat na to, co Agilní HR vlastně musí znát. Tak primárně je to rozumět agilnímu mindsetu, být schopni tvořit prostředí podporující vznik agilní kultury. Tedy prostředí zaměřená na spolupráci, otevřenost, transparentní zpětnou vazbu, důvěru, týmovost, zodpovědnost. Čím více se organizace staví na konceptu self-organized týmů, tím více je potřeba jednotlivé lidi v rámci organizace učit coachingu, facilitaci a servant leadershipu. A právě tady je role Agilního HR nenahraditelná. Management už zdaleka není ten, co rozhoduje a případně deleguje. Ostatně Agilní organizace daleko méně mluví o managementu a stále častěji z nich zaznívá slovo leader či Leadership. Z podstaty zmíněného servant leadershipu, je cílem leaderů v organizaci podpora růstu dalších leaderů, aby se výhledově celá organizace opravdu stala sítí samoorganizovaných týmů. Asi bych měla připomenout že manager je pozice, na rozdíl od leadera, který je o přístupu. Leaderem se může stát každý. Managerem vás musí někdo jmenovat.

agilehrA tady někde začíná smysl existence Agilního HR: Leadership je přesně to, co chceme podpořit a posílit. Dovolím si jednu radikální myšlenku, která ani v dnešním světě agilních organizací zdaleka není obvyklá. Agilní HR by vlastně mělo fungovat v roli ScrumMastera nebo chcete-li Agilního coache pro organizaci jako takovou. V podstatě by měli být schopni efektivně fungovat na třetí úrovni #ScrumMasterWay konceptu a dívat se na organizaci jako na systém. Starat se o její rozvoj, kulturu a růst leaderů napříč organizací. A protože self-organizace stále ještě není pro nás jen tak hračka, je to hodně o podpoře týmů. Ukazuje se, že to, co organizacím nejvíce chybí je leadership, coaching a facilitace. Leadership v kontextu Agilního leadershipu, kde stavíme na principech servant leadershipu a umožňujeme tak vzniknout prostředím takzvané “WE-culture“, coachingu ne ani tak na úrovni jednotlivců a týmů ale celého systému jako například ORSC, a facilitace velkých skupin, které nejsou centrálně řízené jako je například openspace, worldcafe a podobně. A jsme zpět u nadpisu:

Agilní HR = Agilní Leadership + System Coaching + Facilitace velkých skupin.

Různé přístupy ScrumMastera – ScrumMaster State of Mind model

Jako ScrumMaster můžete aplikovat několik přístupů. Jedním z modelů, který je popisuje, je ScrumMaster State of Mind, který jsem popsala ve své knize „The Great ScrumMaster – #ScrumMasterWay“, která je online pro Kindle formát na Amazonu a v papírové podobě je jí možné výhodně získat spolu s registrací na Agile Prague Conference.

ScrumMaster State of Mind

ScrumMaster State of Mind je taková mapa, kam se ScrumMaster může vydat. Řekněme, že nejčastější přístup na začátku transformace je vysvětlovat, učit, sdílet zkušenosti. Efektivní učení je pro tým na začátku Agilní transformace kritické. Když nepochopí, co, a hlavně proč dělají, změna mindsetu a kultury ani nenastane.

Dalším přístupem, který ScrumMasteři obvykle volí je odstraňovat překážky. Přeci musí týmu pomoci, od toho tu jsou. Tady se cítí dobře a je za nimi vidět reálná práce. Bohužel to s sebou nese i nevýhodu. ScrumMateři se tu totiž cítí tak dobře, že se často stanou asistentkami týmu a aktivně si hledají práci. Tým se pak ovšem nerozvíjí, nezlepšuje, ani nepřebírá zodpovědnost.

Třetím kvadrantem kde se ScrumMaster může pohybovat je Facilitace. Spousta ScrumMasterů ji omezí jen na vybrané Scrum meetingy, ale to ovšem zdaleka nestačí. ScrumMaster by měl být schopen facilitovat nejen tyto meetingy, ale v podstatě libovolnou komunikaci. Předejde tak konfliktům v jejich počátku, kdy je ještě snadné je odbourat.

Posledním přístupem, který si jako ScrumMasteři můžete vybrat je Coaching. Tady na rozdíl od prvního kvadrantu nepotřebujete mít žádnou znalost o daném tématu. Coaching je totiž jen o schopnosti klást dobré otázky pomocí kterých ScrumMaster nastaví týmu zrcadlo a zvýší jejich vlastní uvědomění a pomůže jim nalézt jejich vlastní řešení.

ScrumMaster State of Mind model

Jak aplikovat ScrumMaster State of Mind model

Když to shrnu, jako ScrumMaster máte na vybranou čtyři přístupy: učit, odstraňovat překážky, facilitovat, coachovat. Mezi nimi si můžete vybrat podle dané situace. To ale ještě není plný obrázek. Podstatnou část ScrumMaster State of Mind modelu tvoří prostřední část, kde ScrumMaster jen pozoruje. A na základě svého pozorování si vybere, který přístup pro danou situaci použije a pak se zas vrátí a podívá se, jak tento přístup zabral. Když funguje, můžete pokračovat. Když ne, je lepší zvolit jiný přístup.

Co mi dal Organization and Relationship Systems Coaching – ORSC

O tom jak se stát Agilní a kde primárně vidím využití Organization and Relationship Systems Coachingu – ORSC jsem psala minule. A protože to bylo hodně obecné, zkusím uvést pár příkladů, co mi to dalo. Celý kurz byl organizován do pěti modulů: Fundamentals, Intelligence, Geography, Path a System Integration. První část jsem měla v Londýně, zbytek v Kanadě. Ostatně cestování mě vždy bavilo, tak proč ne. Jak již jsem psala,  Organization and Relationship Systems Coachingu – ORSC je zaměřený na coachování systému – tedy týmu, departmentu, organizace a jeho vztahů. A každá část se na to celé dívala z trochu jiného úhlu.  Až závěr – Systém Integration – ve finále propojil všechny pohledy do jednoho.  Bylo to celé hodně praktické. Business scénáře střídaly coachovaní soukromých vztahů a problémů v nich.

Tady je pár konceptů, které mě vzhledem k agilním týmům zaujaly (a protože pár už jsem popsala v angličtině, najdu nějaké další):

3rd Entity

Je metoda, kterou nás učili jako jednu z prvních. Asi proto, že je relativně snadná. Od té doby jsem toto cvičení použila v nejrůznějších podobách a velmi úspěšně. Podstatou je, že jako kouč nechám klienta se podívat na svůj vztah s někým z různých úhlů. Jak situaci vidím já, jak ji vidí druhá strana a jak z ptačí perspektivy vidím náš vztah. Je to coaching, takže nejde o vaše pochopení, ale aby si koučovaný uvědomil jaké má možnosti a co může v dané situaci udělat. Navíc většina konfliktů se dá dobrou komunikací a pochopením druhé strany vyřešit. To celé se dá samozřejmě dělat se skupinou, což je pro mě obvykle to zajímavé.

Allignment coaching

Allignment coaching se používá při řešení konfliktů, kde není snadné dosáhnout dohody. Například rozvody, ale i v business světě třeba přerostlý konflikt mezi kolegy, podřízeným a šéfem, problémy v týmu. Stejně jako obvykle v Organization and Relationship Systems Coachingu nehledáme řešení, ale snažíme se posílit vztah natolik, aby byl dostatečně silný pro to najití vlastního řešení. Důležitou součástí je taková zajímavá drobnost, kdy identifikujete problém a pak ho v nějaké fyzické interpretaci dáte před koučovanou skupinu. My používali například sešit. Když se to udělá dobře, psychologicky to skvěle zafunguje. Zajímavé, že i taková blbost jako sešit, který leží před vámi a reprezentuje váš problém, funguje tak, že vám umožní situaci vidět z jiného úhlu. Samozřejmě je třeba ještě dobře vyventilovat frustraci, než začneme něco dávat dohromady. A pár dalších věcí, ale celkově je allignment coaching velmi zajímavá praktika. A funguje – ostatně věci, které mi zatím nešly, tady nepíšu 🙂

Role

A na závěr jedna z těch složitějších věcí. Pozadí konfliktů je často zapříčiněno špatným rozložením rolí a očekávání od nich. Jeden modul jsme se tedy věnovali tomu, jak role kterou mám, nemusí odpovídat tomu, kterou roli chci mít nebo mám mít, a jaký vliv má taková situace na systém. Příkladem může být změna z klasické individuální práce specialisty vývojáře na týmově orientovaného člena development Scrum týmu. Pro některé týmy je to snadné, pro jiné zcela nepřestavitelné jak to teď nově ve Scrumu bude fungovat.  A podobné scénáře jsme ORSC nástroji řešili. Celé je to o to složitější, že role mají několik úrovní – nejen tu primární (např.: developer / tester), ale vnitřní (odpovídající vlastnostem), skryté (v podobě psychologických aspektů osobnosti, kterých má v sobě každý několik) a takzvané duchy (kterými může být někdo, kdo už u nás dávno není (např. bývalý šéf Honza, šikovný tester Karel, protivný analytik Franta). A to vše pravděpodobně má vliv na tým jako takový. Některé role jsou nejasné, jiné v systému chybí, některé další sice teoreticky existují, ale nikdo je nevykonává. To v běžných situacích není problém a týmy se sami přizpůsobí, ale existují situace, kde už to z nějakého důvodu nejde tak snadno a pak přichází na řadu tento specifický coaching, který týmu odkrývá, kde mají problém.

 

A to samozřejmě zdaleka není vše. Navíc žádný z těchto ORSC nástrojů se obvykle nepoužívá izolovaně. Některé jsou vhodné pro řešení konfliktů, jiné zprostředkovávají pochopení situace z různých úhlů, další cílí na zlepšení, kreativitu, ujasnění si smyslu našeho směřování. Je to hodně rozmanité. Ale to coaching je vždy. Z osobního či týmového coachingu se posouváme na enterprise level, tedy můžeme mluvit o enterprise coaching a enterprise coachovi.

Jak vybudovat Agilní organizaci – Organization and Relationship Systems Coaching (ORSC)

Nedávno jsem prošla docela náročným, a to jak časově tak komplexitou, tréninkem Organization and Relationship System Coaching – ORSC.  K čemu je to dobré? Umět posunout firmu na další level. Není to zaměřené na jednotlivce, ale na týmy, oddělení a celé organizace. A není to ani explicitně specializované na Agilní prostředí, nicméně je to v obecné rovině zaměřené přímo na ‘Level 3‘ mé práce, tedy jak posunout firmu, která už Agilní je, na další level. Ale začněme pro jistotu od začátku. Zkusím v rychlosti na jednoduchém modelu vysvětlit, jak vlastně dneska pracuji. A pokud to již znáte, můžete přeskočit rovnou na ‘Level 3: Next level‘.

Level 1: Školení týmu

Obvykle to začíná workshopem. Jako první krok uděláme dvoudenní školení pro jeden pilotní tým nebo samozřejmě i rovnou všechny vaše týmy, když už máte jasno v tom, že Agile je ta cesta, kterou se chcete vydat. Předcházet může půldenní workshop s managementem, kde si ujasníme očekávání od takové změny. Projdeme přehled Agilních přístupů, praktik a metod, kde se na závěr společně domluvíme, jak začneme. Je to o předávání zkušeností s Agilními přístupy, ale hlavně o nastartování změny mindstetu a celkové kultury. Na jak dlouho to je? Stačí dva dny prakticky vedeného workshopu.

Level 2: Transformace

Když už nějaký základ máte a chcete pokračovat dál, je tu fáze zvaná Agilní transformace. Co to znamená? Že jste se rozhodli, že do toho opravdu jdete. Že vaše očekávání od takové změny je dostatečně velké a díky nim dokážete změnu dotáhnout do konce, jinými slovy že vám to stojí za to. A nikdo nesliboval, že to půjde samo, ani že to bude snadné. Každá změna něco stojí, takže i při Agilní transformaci budeme narážet na spoustu nedorozumění, nepochopení, resistence, překážek, ale samozřejmě i úspěchů již na úplném začátku.

Agilní coaching se zaměřuje převážně na Scrum Mastery, Product Ownery a managery. Je to o facilitaci, coachingu, vysvětlování Agilních praktik, a hlavně praktických doporučení. Je to fáze, která má změnu dotáhnout do konce tak, aby vám přešla do krve, aby byla dlouhodobě udržitelná a prostě fungovala. Zkušenosti z Agilních týmů v různých prostředích je tu zcela klíčové. S čistou teorií si tu nevystačíme. Jak dlouho taková fáze trvá? No obvykle 3 měsíce až rok, v závislosti na kontextu a velikosti firmy. Intenzita obvykle jeden den za Sprint.

Recharge

No a následuje třetí level … Ne však vždy rovnou po Agilní transformaci, ale často je mezi těmito dvěma levely takzvaná ‘Recharge‘ perioda, kdy firma pokračuje sama, spokojená s tím jak se transformace povedla. Pozvolna se zlepšuje, zkouší nové věci, posouvá se dál. Po nějaké době ale získá pocit, že by byl třeba nový pohled, že by bylo potřeba to posunout o level dál. A je čas na Level 3 a Organization and Relationship Systems Coaching.

Level 3: Next level

Poslední fáze tzv. Next Level vás posune vždy o kus dál. Obvykle se jedná o firmy, které už Agilní jsou, rozumí konkrétním metodám nejen po povrchu, ale mají i vlastní zkušenost. Ale v podstatě můžeme takhle pomoct jakékoli firmě či týmu bez ohledu na to jestli jsou Agilní či ne. Použité principy a postupy postě fungují obecně, což je fajn. Je to chvíle, kdy vám to jde, ale někde v kostech cítíte, že by to mohlo jít lépe. V takový okamžik přichází na řadu coaching na úrovni systému. Tedy týmu, oddělení, nebo organizaci jako celku. Samozřejmě v Agilním světě jsou tyto metody doplněné znalostmi a zkušenostmi z Agilního světa. Na rozdíl od individuálního coachingu tu klientem nejsou jednotlivci, ale páry a skupiny, tedy systém. Nezaměřujeme se na vyřešení konkrétních problémů jednotlivců, ale na celou entitu a vytvoření, zlepšení či upevnění vztahů mezi jednotlivými lidmi, protože dobře fungující systém si takové problémy už zvládne vyřešit sám. V rámci Organization and Relationship Systems Coachingu se díváme na tým, oddělení, nebo firmu z ptačí perspektivy a v rámci coachingu takovým entitám pomáháme vidět věci jinýma očima. V podstatě coach nastaví celému systému zrcadlo, ve kterém nejsou detaily ani individuální pohledy jednotlivců na věc, ale je vidět jak celý systém funguje. A právě ORSC je frameworkem, který na takové úrovni pomáhá coachům pracovat. Není to snadné, chce to tréning. Ale funguje to skvěle. Věci, se kterými klasickými metodami nejde hnout, se najednou odblokují.

Jak jsem již psala, Organization and Relationship Systems Coaching – ORSC je framework který je zaměřený na páry a skupiny. Spektrum použití je opravdu široké. Pomáhá úspěšně řešit konflikty ať již v osobním životě, nebo pracovním. Je výborný pro zvýšení motivace, posílení aktivity týmů, pomáhá takové týmy tvořit.

A tak třebaže ORSC není přímo zaměřený na Agilní svět, je v tomto prostředí výborně použitelný. Protože o čem jiném je Agile než o schopnosti spolupracovat a vytvořit dobrý tým – ať už se zaměříte na development tým, Scrum tým, celý produktový tým, nebo virtuální týmy které jdou přes celou organizaci a starají se například o lepší Continuous Integration nebo testing. V tomto kontextu je OSRC ideálním souborem nástrojů jak takový Agilní tým postavit a udělat rychle efektivní a funkční.

Tahle fáze je obvykle periodická. Může probíhat s frekvencí 3 dny dva až třikrát do roka, nebo intenzivněji, řekněme den v týdnu po dobu 3-6ti měsíců s následným delším rechargem. ‘Perfection’ totiž není cíl, ale cesta. Tedy řečeno jinými slovy, ideální tým neexistuje, ale pokaždé je tu nějaký prostor jak se zlepšit. Japonci tomu říkají Kaizen, Agile a Scrum to nazývá continuous improvement. Ale v každém případě je tady v každý okamžik prostor pro změnu a zlepšení. A takový prostor v této fázi hledáme a využíváme.

Jaké to je když vám vyjde kniha

První pocit? Překvapení. Přijde tlustý balíček se třemi autorskými výtisky. Jen tak, z ničeho nic. Jeeeee už je to tady! Ta je pěkná 🙂 a pak se vám začne honit hlavou, jak to celé bylo. Já v podstatě knihu psala v nejrůznějších koutech světa. Doma prostě nebyl čas se zastavit a přemýšlet. Proto tak ráda cestuju. Je to osvěžující. Kde to celé začalo? Já myslím, že v Indii. Seděli jsme u bazénu při konferenci a říkali si, že by bylo fajn napsat knihu. A vymysleli osnovu. A pak osnova pak dlouho ležela u ledu… A pak jsme začali pomalu psát. Kousek po kousku. Ale jak říkám doma mi to moc nešlo. Psát knihu je děsně práce. Trvá to nekonečně dlouho. Pořád to není hotové.

A tak jsem se rozhodla s tím pohnout a první rozumně velký kus jsem napsala v Indonésii. Bangka Island. Každý den po odpoledním ponoru, až do večeře. Jsou tam úžasné soft korály. Jedny z nejhezčích na světě. To je stejně můj sen, pracovat někde pod palmičkou. Pak bylo po dovolené. Pak další části vznikaly v letadlech a při čekání na letištích do Kalifornie – v San Fransicsu je úžasně, taky je tam moře. Pak cestou do Kieva, Rigy, Barcelony, Talinu, Kodaně, Krakova, Moskvy, New Yorku, v Las Vegas – nic jsem v casinech nevyhrála. Škoda, pár miliónů by se mi ke splnění snu sedět pod palmičku hodilo.

Další velký kus jsem napsala na Filipínách. Zase potápění. Odpolední dvě hodinky po ponorech na Moalboalu, pak v thajské restauraci na pláži v Boholu a finální části v Coronu, kde mají Japonské vraky plné podmořského života. Nádhera. Ale pořád to tak nějak nebylo hotové. Už mi to začínalo vadit, nemám ráda dlouho nekonečnou práci… a tak jsem poslední kusy dopsala ve Vietnamu v Saigonu nebo Ho Chi Minh City chcete-li. Hodina taxíkem do práce, hodina zpět do hotelu. Tam jsem ve finále četla i celou knihu ještě jednou v rámci finálního review. To si teprve uvědomíte, kolik jste toho napsali. To už bylo povzbudivé. Skoro hotovo. A jsem moc ráda, že jsem na knihu nebyla sama. Vždycky je daleko větší zábava s někým spolupracovat.

A pak nastal ten největší problém, kde sehnat vydavatele. Nakonec to šlo celkem snadno. A tak děkujeme nakladatelství Computer Press za vydání naší knihy “Agilní metody řízení projektů“ a doufáme, že se vám bude líbit. Co se dočtete?

„Snažili jsme se čtivou formou popsat všechna možná zákoutí a nástrahy, které vás při přechodu na Agilní metody mohou potkat. Kniha nepopisuje jen teorii, co to Agilní metody jsou, jak funguje Scrum Proces a Kanban, a jak by jednotlivé artefakty těchto procesů měly správně vypadat, ale primárně se snaží vysvětlit filozofii Agilního přístupu a zaměřit se na vysvětlení, proč jednotlivé metody fungují. Součástí textu jsou praktické příklady a doporučení co dělat a čeho se naopak vyvarovat.

Kniha se zabývá Agilními metodikami vývoje software v různých typech společností, od malých firem až po nadnárodní korporace. V první části knihy jsou popsány základní stavební prvky Agilního vývoje, od vlastní definice procesu až po ukázky z praxe. Čtenář se dozví všechny potřebné informace k adopci Agilních metodik, kulturní odlišnosti Agilních firem a další základní stavební kameny nutné pro úspěšnou adopci Agilních principů. Kniha dále obsahuje podrobný popis rolí, které se typicky vyskytují v Agilně řízených firmách. Vedle těchto popisů obsahuje kniha i “kuchařky”, resp. doporučené postupy adopce agilního řízení pro různé velikosti a typy firem.“

Dejte nám prosím vědět, jak se vám kniha líbila, co vás zaujalo, nebo co byste viděli příště raději jinak. Hezké čtení. Naší knihu Agilní metody řízení projektů můžete získat zde.

Jak vybrat Scrum Mastera aneb proč i zkušení Scrum Masteři selhávají v Agilní transformaci

Role Scrum Mastera není zdaleka snadná, a ne nadarmo se považuje za klíčovou k úspěchu týmu a nasazení Scrum procesu. Scrum Masterem je typově někdo jiný než se hodí na běžnou roli team leadera (který často vše určuje za tým), nebo experta (který se neptá, ale za tým rovnou odpovídá, protože jako expert zná vždy tu správnou odpověď), nebo projektového managera (který často mikromanaguje, vše řídí sám a to včetně organizace týmu, priorit a celé dodávky). Scrum Master není zodpovědný za dodání, ale za to, že tým funguje jako samoorganizovaný tým, že tým přebírá zodpovědnost za svůj vnitřní proces, že se zlepšuje, je motivovaný, prostě v dlouhodobém pohledu funguje optimálně. Krátkodobě klidně nechá tým v rámci Sprintu nedodat nic, ale nenechá takovou situaci vyrůst v běžný zvyk a obvyklý stav. Když máte plně Agilní firmu a zaběhnutý, zkušený tým, je to relativně snadné. Stačí najít Scrum Mastera, který rozumí Scrum procesu a podstatě své role, je vnímavý, empatický, umí naslouchat a dá týmu prostor, aby se sám rozhodoval a nesl v rámci procesu za svá rozhodnutí zodpovědnost. Koučuje, facilituje, staví tým. A tým funguje.

Problém nastává, když ale Scrum Mastera zvyklého takhle pracovat dáte do týmu, který ani neví, co je Scrum, proč jednotlivé praktiky aplikují a co by jim měly přinést. A takový Scrum Master si nevzpomene na své začátky, a jen pomocí coachingu a facilitace vykonává roli Scrum Mastera v ideálním týmu tak, jak byl zvyklý. To samozřejmě nestačí. Scrum Master musí být i mentorem a týmu Scrum proces vysvětlit, prodat. Ne přikázat, ale poradit. A postupně je učit Agilu jako mindsetu, Scrumu jako procesu, kde jde primárně o zodpovědnost, samoorganizaci. Čistý koučing a facilitace nestačí. Tým prostě neví co a jak. Nemá zkušenosti. Nikdy nic podobného nezažil.

Další častou chybou Scrum Mastera v začínajícím týmu (a takový tým může začínat i dva roky) je pocit, že tým musí ‘rychle začít fungovat a že vysvětlování ‘proč‘ by vše jen zdržovalo. Prostě jim řekne, jaké mají dělat meetingy a co na nich říkat, a žádným školením ani vysvětlováním proč to všechno se nebude zdržovat. Vždyť je to jasné. Výsledkem je v lepší případě technický Scrum. Bez pochopení, bez energie, bez výsledku. Takové loutkové divadlo. Kdo je za takový stav odpovědný? No zcela jistě nezkušený Scrum Master, který neupravil svůj styl týmu. Problém je, že na interview to často nepoznáte. Scrum Master ví, jaká je jeho role, co má dělat, ví proč a jak Scrum funguje, jen nepovažuje za nutné to týmu vysvětlit. Vždyť už agilní jsou, říkali to.

Dalším problémem, který je ve firmách častý, je Scrum Master idealista. Stejně jako v předchozích případech, na pohovoru vše vypadá dobře, ba ideálně. Scrum Master je pravým odborníkem na Scrum. Ví jak funguje, rozumí své roli, a v jednom dobře fungujícím týmu úspěšně Scrum Masteroval. Jen se často zapomene na to, že on ten Scrum neimplementoval a často ani nezažil v rámci větší organizace, a tedy se s mnoha problémy běžnými při transformaci velké organizace nikdy nesetkal. Stačilo rozumět Scrum procesu a mít nadšení. Ve velké organizaci ale nejde implementovat všechno hned a ideálně. Musíte dělat kompromisy. Zbytku organizace často trvá hodně dlouho, než Agilní proces vezme na vědomí a ještě déle, než ho akceptuje a pochopí. Předchází tomu hodně komunikace, diplomatického vyjednávání a PR. Ale Scrum Master idealista na nic nečeká a Scrum tlačí silou hlava nehlava. Product Owner musí, manager nesmí, tým neřekne, protože to není jeho zodpovědnost, proces se musí změnit, pozice upravit, ohodnocování změnit, … Výsledek je jak po procházce slona v porcelánu. Víc škody než užitku. A to nejen mimo tým ve zbytku organizace, ale i v rámci týmu, který takového Scrum Mastera často odmítne stejně jako v předchozích případech. Co z toho plyne? Transformaci velké organizace nemůžete nechat na lidech, co nikdy žádnou takovou organizaci neměnili a s podobnou transformací nemají zkušenosti. A to bez ohledu na to, jak dobrými se zdají být Scrum Mastery. Zdá se to být jasné, ale firmy si často roli Agilních coachů se Scrum Mastery pletou a pak jsou překvapení, že Scrum Master se neosvědčil.

Agile Coaching ve Vietnamu

Není nad to spojit zábavu a práci. To dělám už několik let. Ale plně se mi to podařilo až teď, kdy jsem dostala šanci strávit dva týdny s týmy v Saigonu. První překvapení bylo, hned jak jsem ještě před odletem napsala na Facebook Agile Vietnam. Hned několik lidí odpovědělo v podstatě do minuty. Na tak aktivní skupinu člověk obvykle nenarazí. Např. na odpověď z Filipín čekám dodnes. Další překvapení byl Saigon. Pocit jak z Bangkoku před deseti lety. Takže i po této stránce příjemné překvapení. A to nemluvím o širokém výběru jídel, což se třeba o Indonésii tolik říct nedá.

Komunita

A abych se nenudila, domluvila jsem si hned na sobotu po příletu večer sraz s místními. Že si chtějí povídat o startupu. Byla to taková nesourodá skupina lidí, co by se chtěli dostat někam dál, scházejí se takhle každý týden. Asi čtyři z nich byli schopni konverzace v angličtině, zbytku to obvykle organizátor překládal. Z tónu řeči často nešlo ani poznat v jakém jazyce zrovna mluví. A to jsem si říkala, že mě mé cestování vycvičilo. Tak kupříkladu než mi došlo co je to “bilbo“ trvalo mi to docela dlouho… a ejhle, ve výslovnosti organizátora to znamenalo “people“. No dvě hodiny jsem zvládla, schopnost porozumět si se lepšila, a tak jsem cestou zpět už byla i schopna konverzovat se slečnou co mě vezla na motorce do hotelu. No legrace. Říkala jsem si, že jestli takhle budou mluvit a rozumět mé týmy, tak to že tedy nevím.

V neděli byl Barcamp. Monstr akce. 3600 registrovaných někde na universitě. Taková unconference. Ráno přijdete, registrujete se, a kdo chce, vypíše přednášku. A lidé hlasují, na kterou by rádi přišli. A prvních asi 60 přednášek dostane přiřazené místnosti a časy a celá akce se rozběhne. Téma zcela libovolné. Já mluvila o agilních metodách a jejich aplikaci ve firmách, co funguje a na co si dát naopak pozor, jedna Britka o tom že se chystají na podzim přivést Broadway show do Saigonu a jak to bude úžasné představení. Positivní na tom bylo, že úroveň angličtiny stoupla a tak jsem si i s několika návštěvníky popovídala.

Office

Office je daleko za městem. Asi 50 min taxíkem. Nic moc. Alespoň mám čas psát blog. Podle názvu by člověk očekával Pražský Chodov Park. Ale to jsem se asi zmýlila. Moc fancy to zvenku nevypadá. Kolem prázdné stavební parcely a naproti staveniště. Před pár lety tu asi měl někdo velké plány. Ostraha dole v budově se usmívá, ale ani slovo anglicky neumí. Nu což, naložila mě do výtahu, kde se mě ujali dva zaměstnanci a vzali mě na recepci. Recepční taky moc angličtiny nepobrala, ale naštěstí od té doby se to už jen zlepšuje. Týmy mluví na Vietnam vysloveně dobře. Naštěstí. Jinak nevím, jak bychom si ten agile vysvětlovali. A den začíná. Představení, Standupy, Backlog, prostě jako jakýkoli jiný tým. Tedy zdánlivě. Trochu působí dojmem, že to co se řekne, udělají a ještě to pochválí. Alespoň někteří. Ani nevím, jestli jim mám věřit, že se jim to opravdu líbí nebo ne. Asi tak napůl. Na druhou stranu je příjemné, že po dlouhé době nenarážím na v Čechách tak obvyklý odpor typu a to nejde, protože my jsme taková a onaká firma. Takže fajn. Opravdu to zkouší. Na druhou stranu, to co v Čechách je naprosto jasná výmluva, tady je i uvěřitelné. Že totiž oni opravdu nevědí jak. Takže asi potřebují pro začátek daleko detailnější rady jak to dělat a proč, včetně velice konkrétních detailních příkladů na každou situaci. Výrazně vyšší úroveň detailu.

Taky jsou občas pomalejší. Řeknete, co mají udělat, nic. Zeptáte se, jestli tomu rozumí, jo rozumí. Počkáte. Když se nic neděje, zeptáte se, jestli potřebují nějaké další informace, a když ne, zase je po chvíli pobídnete, aby to udělali. A pak, najednou z ničeho nic, se ty věci začnou dít. Zapojí se celý tým a dělají to, co jsme chtěli. Asi za tím stojí i jazyková bariéra, ne všichni třeba úplně rozumí. Příkladem byl třeba první rozpad jednotlivých User Stories na tasky. Nakonec jim to šlo. Tak já prostě nevím. Třeba na něco čekali, ale na co, to ví jen oni sami. A někdy taky ne. Ano, zítra přijdu na standup. Ano, rozumím tomu. Jojo. Zítra ráno. A ráno? No já nevěděl, že tam mám jít. Takže ještě jednou.
Obecně se dá říct, že většině z nich chybí nějaký nadhled. Logické uvažování. Když mám task, co obsahuje A a B a je moc velký,  řekli jsme ,že ho rozdělíme. A co se stane? Škrtne se B a zůstane jen A. Takže i rozdělení jedné věci na dvě je někdy náročný úkol. Vše se musí detailně ukazovat na příkladech a vysvětlovat. Ukazovat. Ale když už to pochopí, je spoleh na to, že to budou tak dělat. Jen to pochopení je často náročné. Asi je to příjemnější než typický český boj proti čemukoli novému. Taky se občas bránili, ale síla takového protestu byla výrazně nižší. Příčinou toho všeho je určitě i schopnost porozumět angličtině, vyjádřit efektivně myšlenku v cizím jazyce. Pochopit, o čem mluvíme. Ostatně občas z obou stran. Ale těch pár výrazů se za chvíli naučíte. Tak například “ktm“ popřípadě “ktmizšn“ je customer a customization. A taky ta změna co po nich s agilními metodami chceme je pro ně výrazně větší. Ale kdo ví. Prostě je to legrace.

Když se zamyslím, co bylo nejtěžší, tak pochopení agilní kultury, vstřebání agilního mindsetu. Oni do teď jeli striktní hierarchií. Kdo komu reportuje. A teď najednou máme Scrum a tam se SM nereportuje?? A kdo ty lidi tedy řídí? Nebo jiný příklad. Nakreslíte někoho do týmu s architekty a on najednou přestane pracovat v týmu a jen rozděluje práci. A když se zeptáte proč, tak on je přeci architekt, tak přeci nebude dělat běžnou práci, kterou zvládne kde kdo, no to je snad jasný, ne? Je to pod jeho úroveň. Tohle změnit bude trvat asi hodně dlouho. Ale i za dva týdny se hodně lepšili a mnohé začalo fungovat jinak. Jsou šikovní. A hlavně třeba například na rozdíl od Indů mají velmi positivní přístup. Chtějí, snaží se, neschovávají se za procesy. Nevymlouvají se.

Dalším místním koloritem je, že ve 12:00 zhasnou, a v těch svých kancelářských židlích se uloží na hodinu k spánku. Někteří s takovou tou škraboškou na oči, jako se dává v letadlech. Některé jsem po pauze musela budit v zasedačce na stole. Někdy prý spí i v chodbě na zemi. No jiný kraj…

A výsledek, za dva týdny porozuměli Scrumu, naučili se definovat na základě highlevel požadavků PO jasné a konkrétní User Stories, mají výstavní tabuli a hodně zapracovali na kvalitě výstupu Sprintu. A dokonce byli schopni udělat pěknou retrospektivu. Teď už to jen udržet. Ale to oni zvládnou.

Starting Scrum Workshop

Někdy v polovině mého pobytu v Saigonu jsme spolu s místní agilní komunitou naplánovali odpolední free workshop Starting Scrum. První problém byl, jestli seženeme marshmallow. A po chvíli hledání v supermarketu se to podařilo. Globalizace doveze všechno všude. Špagety už takovým problémem nebyly. Tak nezbývalo než počkat, jestli hru pochopí a jestli se jim bude líbit. Dorazilo asi 55 lidí. Zdaleka ne všichni byli ze světa sw vývoje. Část tvořili místní expati kteří vítají každou příležitost se potkat, popovídat si anglicky a něco nového se dozvědět. Většina ale místní. Byli tam Scrum Masteři z firem co Scrum aplikovali, ale i lidi, co o tom do teď neslyšeli. Pět týmů, relativně volné zadání, postavte vysokou věž. Po každé iteraci demo. Bylo super, že to zvládli. A stejně jako kterýkoli tým kdekoli na světě se každou iterací zlepšovali. Na závěr jsme dělali retrospektivu a příjemným překvapením bylo, že se na tomto cvičení hodně naučili. Sami si přišli na to, co bylo potřeba. Hry tedy fungují kdekoliv, což je určitě dobré zjištění.

Na závěr

Docela se mi práce v Asii zalíbila. Vždycky se mi tu líbilo, ale dokud tu člověk nemá práci, tak nevíte. Takže jestli máte nějaké týmy ve světě, a chcete je rychle naučit agile, ozvěte se 🙂

Vedou agilní metody ke coachingu?

Agilní metody už jsem si vyzkoušela na všech možných projektech, některé zákazníky jsme scrum naučili a oni ho přijali za svojí metodu vývoje. Takže co dál? Proč je vlastně scrum proces tak úspěšný? Rozhodně to není zavedením agilních praktik samo o sobě. Párové programování, Backlog a Burndown vám možná pomůžou ale ta zásadní změna se děje na úrovni firemní kultury. Mění celé prostředí a vnímání reality zaměstnanci. Ti se stávají více zapojeni do procesu a zainteresováni na výsledku. Má to něco společného s motivací ale je to možná více o převzetí zodpovědnosti a zároveň osobním rozvoji. Můžete stokrát používat všechny agilní metody, ale když nemáte agilní kulturu, efekt bude přinejmenším sporný.

Jak tedy agilní kultura vypadá? Tak určitě vyžaduje zapojení lidí do procesu, iniciativu, tedy vysokou motivaci. Dalo by se říci, že na stupnici podle Maslowa budou lidé hodně vysoko, až v posledním stupni pyramidy, kde klíčovou hodnotou je realizování osobního potenciálu, naplnění a osobního rozvoje. Mezi důležité vlastnosti bude patřit samostatnost, odpovědnost, ale i sebevědomí. Přechod od direktivní kultury je jistě náročný, ale nikoliv nemožný. Když jsem přemýšlela jak naší firemní kulturu, která by rozhodně mohla být považována za agilní, ještě posílit, napadlo mě, že vlastně ideálním nástrojem bude coaching.

Coaching je vlastně o zvyšování úrovně vědomí. Mělo by nás vhodně kladenými otázkami donutit zamyslet se nad danou věcí a už jen tím že se na danou oblast soustředíme, dokážeme často problém odstranit. Krásně je to vidět ve sportu. Absolvovala jsem nedávno coachovací hodinu tenisu a musím říci, že to skvěle funguje. Rozhovor typu: “Jak se ti hraje? No bolí mě trochu ruka, mám pocit, že se nemůžu pořádně napřáhnout. A kde přesně tě bolí? No v zápěstí, takhle… A co by šlo udělat, aby se to zlepšilo? Šla by třeba chytit jinak raketa? Možná takhle… Je to lepší? Jo…. “ výborně fungoval. Zkuste si ho porovnat s klasickou výukou kde je trenér v roli člověka, co neustále opravuje chyby a říká vám, že raketu držíte špatně, že se musíte dívat na míč a dávat rychlé rány. Asi bych skončila s tím, že k tenisu nemám vlohy.

Takže zpět k otázce jak posílit agilní kulturu? Proč tedy nezkusit coaching. Dobrým začátkem by tedy mohl být model GROW (Goal, Reality, Options, What/When/Who/Will), tedy identifikace cílů a to jak krátkodobých tak dlouhodobých, popis aktuálního vnímání reality, brainstorming možností co s tím dělat a na závěr plán co se má kdy a kdo udělat a jaká je vůle to dokončit.

To zní jako dobrý plán, o jeho realizaci ale zase příště.