Často se mě lidi ptají, jak poznám, že je organizace agilní. Tak jsem sepsala sedm bodů, na které se dívám já:
- Pracujeme týmově (tedy není to skupina samostatně pracujících jednotlivců)
- Neustále se zlepšujeme (nástroje, procesy a praktiky jsou téma k diskusi)
- Zákazník spolupracuje s týmem jako rovnocenný partner (není schovaný ani za manažera ani za smlouvu)
- Dodáváme business hodnotu (tedy nejen práci, ale něco co funguje end-to-end)
- Soustředíme se na hodnotu, měříme dopad na business (nikoliv effort, velocity a odhady)
- Týmy mají autonomii se samy rozhodovat a organizovat
- Vysoká transparentnost a dostupnost informací
Určitě by se toho našlo víc, ale tohle obvykle stačí. Druhá otázka z podobného spektra je, jestli můžeme někde vidět dobrou agilní transformaci. Problém ale není v tom něco vidět, problém je v tom, že lidé na začátku agilní cesty často hledají něco, co by mohli zkopírovat. Rádi by dostali checklist nástrojů a praktik. Agile ale není o praktikách, nástrojích ani procesech, a tak je v podstatě úplně jedno kam je pošlete. Oni stejně řeknou “Ale oni neměli tohle a neměli tamto”. Ono totiž není podstatné, co měli a co neměli, ale jak k věcem přistupovali. A to z návštěvy nikdy není vidět. Je to zakódováno v kultuře, je to schováno pod povrchem a nikdo si to ani neuvědomuje. Když jsem já začínala se Scrumem, bylo to ve firmě, která hodně spolupracovala, lidé si pomáhali navzájem, měli jsme hodně otevřenou kulturu. Takže nám spousta věcí šla sama. A my to brali za normální. Když jsem ale pak pracovala v různých jiných organizacích, zjistila jsem, že to bylo vlastně docela neobvyklé a unikátní prostředí. Ale já ho brala za standard a nikdy by mě nenapadlo ho zmínit. Takže nehledejte, co byste okopírovali. Agilními se musíte stát. A to se dá jen tak, že začnete experimentovat, zkoušet nové věci a postupně se zlepšovat. Žádné zkratky tam nejsou.