Tag: tým

Nástroje omezují a svazují

Než začnete diskutovat na téma, že nástroje jsou přece užitečné, podívejte se kolem sebe. Kolikrát jste slyšeli, že ten a ten systém je špatný? Že vám nedává to, co byste chtěli? Že musíte používat jeden a raději byste měli druhý? Že nemůžete věci dělat jinak, protože váš nástroj to neumožňuje? A čím větší je firma, tím více procesů a nástrojů vygenerovala. O procesech jsem psala minule, takže těm se pro tentokrát vyhnu. Vzpomínáte si na Agilní manifest? Hned první princip říká “Upřednostňujeme lidi a jejich vztahy před procesy a nástroji”. A přesně v tomto kontextu je to potřeba vnímat. Opravdu upřednostňujete to, co vaše týmy potřebují, před tím, co zrovna musíte používat za nástroj? Viděla jsem spoustu týmů, které implementovali Agile a Scrum tak, že začali hledat nástroj… Nástroj, který jim pomůže být agilní a Scrum nasadit. Ale to není zrovna agilní přístup, že?

Najdete různé pěkné nástroje, které umí mračna zajímavých věcí. A tak týmy, ve snaze využít maximum možností, dělají milióny věcí, které jim nic nepřinášejí a k opravdovému cíli – tedy společně dodat hodnotu pro zákazníka efektivně, rychle a kvalitně – nás nikterak neposouvá. Ba právě naopak. Jsme pak často pomalejší, Scrum se stává divnou byrokracií bez obsahu, a jako takový nepřináší vyšší zapojení jednotlivců, nadšení, ani žádné inovace, ale jen “my teď musíme… “, “my nemůžeme…”, a nebo “my pořád schůzujeme a vyplňujeme”…

Příkladem toho, o čem mluvím, může být třeba ohodnocování tásků hodinami. Výborná praktika, která žere neskutečně času týmu a jediným důvodem pro její vykonávání je to, že náš nástroj pak umí kreslit burndown graf za Sprint… Který však, podíváme-li se na něj čistýma očima, nepřináší nic, co bychom už dávno nevěděli z dobré tabule a funkčních standupů. Sprint burndown je naprostá zbytečnost, která se v agilní komunitě ujala právě proto, že týmy viděly další pěknou věc, kterou jejich nástroj umožňuje, tak proč ji nezkusit, že?

Dalším příkladem jsou různé nástroje, které umožňují vidět tabuli online. A teď ani tak nemluvím o geograficky distribuovaných týmech, ale o lidech, kteří sedí v jedné budově či dokonce místnosti… Na začátku za tím stojí dobrý nápad, my budeme naši tabuli vidět odkudkoliv, nemusíme vstávat, abychom tam udělali změnu… Ale není to náhodou přesně to, čeho se chceme vyvarovat? Co chceme agilním přístupem změnit? Vždyť my přece chceme, aby se tým potkával a povídal si, aby každý mohl vzít tužku a lísteček a hned napsat, co se musí ještě udělat, a když se něco změní, tak prostě lísteček vzít a zahodit, jako by ani neexistoval. Nepotřebujeme historii tásků popsanou do posledního detailu. Nepotřebujeme evidenci všech změn a nápadů, které jsme kdy měli… Chceme si jen být jisti, že jako tým ještě stihneme dokončit všechny User Stories které jsme zákazníkovi slíbili. A nechceme žádnou zbytečnou byrokracii. Zkuste si napsat task na lepítko anebo zadat do systému. První varianta je mnohonásobně kratší a všichni její výsledek vidí kdykoli vzhlédnou nebo jdou kolem na kafe, aniž by museli spustit systém a dát refresh.

A když volně přejdeme k dalšímu přikladu, chceme se flexibilně organizovat… Není tedy cílem vzít User Stories a na začátku Sprintu je přiřadit jednotlivým lidem. A mentálně je za ně udělat zodpovědnými. Tým by měl být za jejich dodání zodpovědný jako celek, ale když se řídíme nástrojem, tak to často nejde. Ano, některé týmy User Stories přiřadí Scrum Masterovi aby nástroji něco předhodili. Ale většina takových řešení funguje psychologicky na backgroundu a ovlivňuje – aniž byste si to uvědomovali – vaše chování. A to i ve věcech, kde byste se hádali do krve, že vás to přeci neovlivní. Že nevěříte? Dělaly se například studie s velkou skupinou lidí. První skupina dostala otázku “Kolik obyvatel má stát Texas?”. Když z odpovědí celé skupiny uděláte průměr, dostanete nějaké číslo. Druhá skupina dostala velmi podobnou otázku – “Kolik obyvatel má stát Texas, je to více než 500 tisíc?” a překvapivě odpovědi byly výrazně bližší číslu 500 tisíc. Experiment se v různých podobách opakoval mnohokrát a pokaždé se stejným výsledkem. Říká se tomu kotvení. A zpět k příkladu s nástrojem, který vás nutí User Story assignovat konkrétnímu členovi týmu. V momentě, kdy to uděláte, zakotvíte zodpovědnost z týmu jako celku k nějakému konkrétnímu členu týmu. A stejně jako u výše zmíněné otázky na obyvatele Texasu, na pozadí to ovlivní chování týmu. Aniž byste si to uvědomili. Je to psychologie chování lidí.

Scrum překvapivě drží pohromadě právě na tom, že jednotlivé praktiky různým způsobem podporují nebo naopak omezují jisté stereotypy chování lidí. Scrum je postaven na psychologii. Bez ní je to jen technický proces, který v praxi pouze vzbudí ohromná očekávání ale výsledek se nikdy nedostaví. Nástroje jsou fajn, ale bez toho, aniž rozumíte psychologii na pozadí Scrum procesu, bez toho aniž byste pochopili Scrum DNA, jsou většinou kontraproduktivní a Scrum a Agile zabíjejí. Velice rychle a chytře. Jsou jak rakovina, která se usídlila v organizmu týmu nebo firmy. Po chvíli se vy přizpůsobujete nástrojům, ne naopak, a to je přesně ta chyba. Používejte nástroje, protože tu jsou od toho aby vám pomáhaly, ale v momentě kdy zjistíte, že něco děláte jen proto, že to nástroj umožňuje, nebo že naopak něco neděláte, jen proto, že to nástroj neumožňuje, zastavte se a zamyslete se kdo má koho pod kontrolou. Vy nástroj, nebo nástroj vás. A v prostředí, ve kterém lidi a týmy řídí nástroje, se lidem moc nedaří.

Procesy a metriky deformují lidi

Čím více chodím po firmách, tím více docházím k tomu, že existuje jasná rovnice. Čím striktněji nadefinované máte procesy, tím méně je ve firmě inovace, otevřenosti, důvěry, motivace, iniciativy, spolupráce. Lidé sedí a čekají, až dostanou úkoly. Bojí se ozvat, starají se jen o to, jak naplní metriky. Produktivita klesá, a čím více klesá produktivita, tím více metrik vzniká. Co neměřím, to neřídím.

Agilní metody to dělají jinak. Místo striktního procesu jen vymezují hřiště. Definují týmům i jednotlivcům pouze mantinely, které by se neměly překračovat. Už jen agilní manifest. Neříká takhle přesně vypadá/nevypadá dokumentace, ale “upřednostňujeme funkční produkt před vyčerpávající dokumentací“. Tedy jediné co říkáme je, že “je to o produktu, ne o dokumentaci“. A nepřímo i to, že dokumentace je důležitá, ale komunikace je důležitější. Tedy, určitě dokumentaci dělejte, ale asi není třeba ji mít sepsanou do posledního detailu, sepište jen to, co opravdu bude někdo potřebovat. Zdánlivě tedy neradí nic. Je to common sense. Selský rozum. Na ten jsme ale při našem pracovním vytížení často zapomněli. Agilní procesy nás vrací tam, kde jsme kdysi byli. Tam, kde věci fungovaly i bez detailních metrik a přesně definovaných procesů.

Jak takové metriky často vypadají? Pár historek pro příklad z poslední doby…

Počet řádek kódu. Ta patří k mým oblíbeným. Musíme přece vědět, který vývojář je lepší než ten jiný. No ne? Jak bychom to jinak zjistili? A jak bychom docílili toho, že vůbec něco dělají. Tedy důvěra: nula. Spolupráce: ani vzniknout nemůže. Protože pak bych kolegovi pomohl k lepší výplatě, což o to, ale sobě tím pádem k horší…

Počet testů, pokrytí testy. Zdánlivě smysluplná. Ale jak jistě testeři potvrdí, zcela nevypovídající. Tedy končí tunou testů. Test máme na všechno, co jde. Obzvláště na ty jednoduché věci. Tam počet přibývá nejsnáze. A protože testování nikdo kromě testerů nerozumí, jediné, co manager honí, je procento pokrytí. A má dobrý pocit, že roste. Jenže ty testy musí někdo udržovat, a to stojí energii. Zbytečně investovanou hned dvakrát. Jednou u vzniku testu, který není až tak klíčový a podruhé opakovaně při libovolné změně systému. Cílem firem, které to pochopily, již dávno není 100% pokrytí testy, ale funkční produkt. Psát jen ty testy, které mají pro nás smysl a potřebujeme je.

Počet reportovaných chyb. Zdánlivě správná metrika. Když ale přitvrdíte, a začnete ohodnocovat testery podle počtu nalezených chyb a vývojáře podle stejného počtu penalizovat, dojdete k tomu, že tyto skupiny mají zcela odlišné cíle. A to, že by spolupracovaly již v průběhu na kvalitním vyřešení User Story je v nedohlednu. Jen ať tam ty chyby udělají. Alespoň je snadno najdeme. A z druhé strany tento přístup generuje nekonečné a často úspěšné diskuse typu: “ne,ne,ne, to není chyba, tu já jako vývojář neakceptuji, to je change request, nebo chyba testu, ale rozhodně ne chyba kódu. Kdepak.“ Frustrující.

Čas na dokončení tasku. Obvyklá věc, že? Jak jinak byste věděli, jestli závazek ve Sprintu stihnete nebo ne? Potřebujete mít přeci jistotu! Ale ono to nikam nevede. Jistota je jen pofidérní. Navíc, takové výpočty stojí spoustu času, který by šel smysluplněji investovat jinak. Stačí přece práci rozdělit na menší kusy a ty přehledně zobrazit na tabuli. A vnímat funkcionalitu jako celek. Ne jako jednotlivé části. Příště o tom napíšu víc.

Sprint Burndown. Obdobně zbytečný jako reportovat čas potřebný na dokončení tasku. Když k němu přidáme tlak na to, aby vypadal “pěkně“, často dojdeme k tomu, že tým reportuje za každý den 8h*počet členů. Tolik času jsme přeci na táskách strávili, ne? Graf má krásný lineární průběh, ale vypovídající schopnost je nulová.

Velocity musí být nějaké konkrétní číslo. Třeba řekněme 22. Jinak tým funguje špatně a málo toho udělá. No tak proč ne, stačí říct a my budeme ještě lepší. Prostě jen začneme ohodnocovat User Stories jinak. Nebo rovnou celý Backlog vynásobíme 100. Jo, to že nesmíme? No tak jo, ale ono se to za nějaký čas objeví na kvalitě. Technický dluh je moc príma. Jeho odstranění je ještě dražší, než to, že si dáte pozor, aby nevznikl .

A pokračovat bychom mohli dalšími složitostmi, jako detailními výkazy o tom, co kdo přesně kterou minutu dělal, nebo kvótou na počet business bodů, které tým musí doručit. A přitom nic z toho není potřeba. Nevěříte? No těžko vás budu přesvědčovat takhle od stolu. Zkuste to. Zeptejte se firem, co to dokázaly.

Obecné doporučení je, že je dobré něco měřit, ale libovolná metrika musí být jen indikátor, ne cíl, pravidlo, modla. Nelíbí se vám velocity? Mysleli jste si, že by tým toho měl doručit více? No tak se podívejte čím to je. Najděte příčinu, ne důsledek. Libovolné tvrdé metrice se tým přizpůsobí a upraví své chování tak, aby metrika vyšla. Některé firmy je proto často mění, aby to týmy nestíhaly. Jiné pochopily, že o problémech je dobré vědět, a jsou rády, že je pomocí soft metrik vidí.

Druhá rada říká, nebabrejte se v detailech. Stojí moc energie a ztratíte se v nich. Všechno je vidět z jednoduchých trendů. Obvyklé věci se totiž dějí obvykle, výjimečné výjimečně. A na velkých číslech, jako je např. velocity za tým a sprint to vychází. I těch neobvyklostí nám za tým a Sprint přijde pokaždé stejně. Jedna User Story byla podhodnocená, jiné dvě nadhodnocené, jeden onemocněl, dalšího bolela hlava, někomu to zas výborně šlo od ruky. Tedy, když přestanete řešit detail, jako je počet hodin na tasku, ale podíváte se jen na velocity, dozvíte se z trendu přesně to, co potřebujete.

Tvrdé metriky a detailní procesy zabíjí tvořivost, inovace, náladu. Končí tak, že produktu nikdo nevěří, z těch úžasných vývojářů, analytiků a testerů, co mnohdy mají několik titulů a jsou nadprůměrně inteligentní, se stávají dělníci u pásu. Zombie bez energie. Udělejte si test. Zeptejte se vašich zaměstnanců, proč pracují. Ti, co jsou tam jen pro peníze, berou práci jen jako nutné zlo. Hlídají si spokojeného šéfa a metriky. Schovávají se za procesy. Vymlouvají se. Jak malé děti. Děláme přece přesně to, co řeknete. Tak nás nechte, a plaťte nám. My máme hypotéku. Uvidíte nás tu maximálně od devíti do pěti, a když tu není šéf, tak jen do čtyř. Přesně podle pracovní doby. Ti druzí, u těch je na prvním místě práce, která má smysl, svítí jim očička, jak tuhle říkal jeden jejich manager. Zajímají se, jsou schopni se zdravě pohádat o řešení, nebojí se říct svůj názor. Mají společný cíl. A tím není mít víc peněz. To je důsledek jejich přístupu, který zákonitě přijde. Kde byste chtěli pracovat vy?

Agile tohle prostředí mění. Mohlo by se sice změnit samo, i bez agilních přístupů, ale často je k tomu nějaký nový label potřeba. Překvapivě, velká část týmů, které dnes coachuji, řeší přesně tento problém. Výhodou je, že že změna přichází rychle. Nabaluje se to jak sněhová koule. Přitahuje to. Ale začátky jsou obvykle o to více bolestivé.

Všechno je o self-organized týmu

Byla jsem si na na přelomu roku odpočinout na Filipínách. Potápění, krásné resorty na pláži. Ale proč o tom píšu. Jak jsem tak sledovala práci třeba Moniky, belgické manažerky prvního dive resortu kde jsme se objevili, nemohla jsem se zbavit dojmu, že tuhle práci bych prostě dělat nemohla. Neustálé upomínání lokálních děvčat co mají dělat, jak to mají dělat, neustálá kontrola. Místní expati říkali, že Filipínci prostě takoví jsou. Řeší jen aktuální okamžik, když se jim zrovna nechce, tak do práce nepřijdou. Kvalita jim nic neříká, vždyť na tom přeci nezáleží. Že namontovali umyvadlo křivě? Vždyť ta voda z kohoutku teče, tak co. Všichni se shodovali na tom, že se musí neustále kontrolovat, hlídat, a že to chce tvrdou ruku. Není to o penězích. Peníze dostanou, utratí, a už další den z nich z nic nezůstane. Ani ta radost, nic. Například když dáte opraváři střechy velkou zálohu, že práci chcete rychle a vám prší do domečku, tak čím větší ta záloha byla, tím déle trvá, než opravář nakonec dorazí. Slibuje, že už zítra, ale takový slib nic neznamená. A tak všichni majitelé resortů aplikují cukr a bič, definují jasné role, pevné procesy. Výsledek takového řízení je v zásadě ok. Nakonec člověk je na dovolené, tak nějaké ty nedostatky bere jako místní kolorit a nijak zásadně to nevadí…

Na poslední týden jsme si vybrali takový malý resort. Vlastnili ho Dánové. Opuštěný ostrov někde v moři. Nádherné místo. Po pár dnech mi začalo vrtat hlavou, co je tady jinak. Že by si Dánové uměli lépe vybrat a našli si motivovanou pracovní sílu? Že by tady bylo jiné etnikum? Pracovitější? Rozdíl byl ohromný. V kuchyni a na lodi samá legrace, úsměvy, a služby v podstatě perfektní. A žádná viditelná kontrola. Takže ono by to nakonec nebylo Filipínci? Poslední den jsem si povídala s jedním z majitelů a ptala se, jak to dělá, že sehnal takové dobré zaměstnance, že mu resort funguje výrazně lépe než jiné, které jsme cestou potkali… A k mému ohromnému překvapení říkal – my jsme z nich udělali tým. Dali jsme jim zodpovědnost a jistou volnost. Neřídíme, kdo má přesně co dělat. Bereme je jako sobě rovné. Chodíme do kuchyně, děláme si legraci, smějeme se. Když mají problém v rodině, pomůžeme jim. Vyjdeme jim vstříc. Třeba například zítra je tu fiesta. Ohromný svátek. A oni se ptali, jestli je pustíme, jestli smí jít. No, když se vrátí ráno včas, aby připravili snídani, tak ať jdou a diskotéku si užijí. Ostatní resorty je nepouštějí, protože by druhý den nikdo nepřišel. My dneska nemusíme osobně jezdit pro hosty do města. Můžeme tam poslat někoho z našich zaměstnanců. A to nám ohromně uvolnilo ruce. Máme čas i pro sebe…

Aha. Nevím proč, ale přišlo mi to povědomé 🙂 Jinými slovy, všechno je to o schopnosti tvořit týmy. Dát lidem zodpovědnost, a možnost se rozhodnout. Self-organized tým (nebo samoorganizující se tým, chcete-li). Výsledek je ohromující. A jak se ukazuje, v každém prostředí. Lidé budou tak dobří, jak dobří jsou ve vaší představivosti. Manager, který si myslí, že jeho zaměstnanci jsou pitomci a nikdy neudělají nic pořádně, s nimi bude zápasit a bude mít problémy. Ten kdo jim věří a bere je za své partnery, bude mít výrazně více úspěchu.

Jak zabít Scrum

Najdete spousty článků jak být agilní, jak Scrum úspěšně nasadit… ale ve spoustě firem řeší naprosto opačný problém. Jak zabít Scrum. Dělám si trochu legraci, ale občas to tak vypadá.

Takže jak na to. A přidejte se s nápady a komentáři. Co dělat, aby to spolehlivě zabilo Scrum. Co napadne každého, je postavit silného šéfa co rozděluje práci a alokace a o všem musí rozhodnout. Najdete spoustu takových nápadů. Ty jsou zřejmé a jsou moc vidět navenek. Bijí do očí. Dá se proti nim bránit. Mám vypozorovnu lepší metodu jak nasadit Scrum bez toho, aniž bychom se museli bát, že se osvědčí. Je to snadné. Naučíte se pár pojmů. Scrum = to je náš nový proces, nebojte se, nic moc se tím nezmění. Sprint = to je jakési období, za které máme něco dokončit. Když to nestihneme, prodloužíme Sprint třeba na třičtvrtě roku. To by bylo, abychom to nestihli. Máme přeci komplexní produkt. Backlog = requirementy a usecasy. To máme, nemusíme tedy nic měnit. Business na nás stejně nemá čas. Nezajímá ho to. Tak se o Backlog stará armáda Business Analytiků. Mají toho moc, ale nakonec to rozmyslí dobře. Body = Divný. Mandays nám vyhovují, jsme na ně zvyklí, tak proč přeházet na body. Standup = to je taková pěkná praktika. Pojďme se každý den sejít a popovídat si. To se ve Scrumu dělá ne? Lidi alokujeme na plno projektů najednou, tak ať se jednou denně vidí. To bude stačit. Tým = skupina specialistů, co věří, že ostatní by v žádném případě nezvládli to, na čem oni pracují. Jsou přeci specialité – na danou oblast, nebo technologii, nebo oboje. Tak co bysme jako sdíleli a jak bysme si pomáhali, že..

Povědomé? Na zabití Scrumu stačí spolehlivě dvě věci. Začít používat názvy bez porozumění a obsahu. A podpořit to zdlouhavým pravidelným Stand-up meetingem bez závazku a bez týmové spolupráce. A věřte či ne, za pár týdnů ani největší optimista neuvěří že Scrum je pro vaši firmu vhodnou metodou.

Konference Agile India 2012

Kolik z vás navštívilo konferenci zaměřenou na agilní metody v zahraničí, a kolik z vás v Indii? Cestuji ráda, takže se to zdálo být jako dobrý nápad. Navíc, chystala jsem se do blízké oblasti na dovolenou, tak proč ne 🙂

Jestli byste čekali, že Bangalore – Mekka IT outsourcingu – bude podobné moderním asijským městům jako Singapore, Kuala nebo Bangkok, tak to ani nápad. Žádná wifi, přelidněné město, všude smetiště a špína. Prostě Indie. Říkala jsem si tedy, že na konferenci uvidím ty IT odborníky, kterých má být Bangalore plné, a že třeba pochopím, proč si velké firmy vybrali pro outsourcing zrovna Indii. Myslím však, že to ani firmy samy nechápou. Jistě, je tu nízká cena. Ale ta je draze vykoupená nízkou kvalitou služeb a ohromným overheadem spojeným s řízením takto distribuovaného projektu.

Takže o čem se přednášelo? Základy, které i v zemích kde se s agilními metodami začíná už dávno znají. Tedy nic, co by stálo za zmínku. Témata, která se řešila, už byla zajímavější. Třeba že Indie je země s nejvyšším indexem “vzdálenosti od zákazníka” – tedy laicky řečeno, na zákazníka kašlou. A taky distribuované týmy a kulturní rozdíly. Zajímavé bylo, že Indové jsou přesvědčeni, že zákazník, když s nimi chce spolupracovat, se jim musí plně přizpůsobit. Třeba není vhodné od nich očekávat, že vám řeknou, jak se věci mají. Budou kývat hlavami, a to, že projekt má problém, se nedozvíte. Když na to jeden ze speakerů narazil, dostal udivenou odpověď z publika, že to je přeci v pořádku, oni si to mezi sebou poví, ale někomu cizímu, to přeci neřeknou. Další z legračních situací popisoval jiný speaker. Proškolili indickou firmu na Scrum, vše se zdálo být v pohodě, ale jen do té chvíle, než představili nové role. A kdy nový Scrum Master říká že se mu Scrum líbí, že mu rozumí, ale jestli si může dál říkat project manager, že by tím že je teď jen Scrum Master utrpěl jeho status a jak by pak před kolegy a rodinou doma vypadal…

Jak tedy chcete v tomto kastovním systému zavádět agilní metody založené na týmové spolupráci, zapojení zákazníka a transparentní komunikaci? Jak chcete dosáhnout self-organized týmu? Těžko. Někdo to na konferenci pěkně shrnul na twitteru: “Outsorcing v Indii je levná možnost jak nechat zkrachovat svůj produkt”. A asi s ním musím souhlasit. Ostatně většina firem už na to přišla také a tak Indii svěřuje v podstatě dva typy projektů. Výběhový SW, který sice musí udržovat, ale nejradši by se ho zbavili, a testování. Ostatně spousta firem netestuje vůbec, tak proč to nedat levně do Indie. I to má však jeden háček. Tím prvním můžete současné klienty odradit a přijít tak o více peněz, než by se z ceny outsourcingu původně zdálo. A co se kvality týče, jak chcete nechat testovat produkt lidem, kteří žijí v souvislém smetišti. Tester musí být precizní, vidět i drobné nesrovnalosti… A to lidé v Indii obvykle nevidí. Prostředí deformuje. Ostatně i mě po třech týdnech v Indii přišlo, že je tam uklizeno víc, než když jsme přijela… Na všechno si člověk zvykne.

Asi nejlepší byla přednáška o distribuovaných týmech kde Alexey Krivitsky pěkně popisoval jak se s takovým prostředím vypořádat. Doufám, že se nám podaří ho nalákat na konferenci do Prahy – AgilePrague, která bude 3-4. září, 2012.

Motivace

Jak efektivně motivovat zaměstnance? Je to jedna z nejčastějších otázek které dostávám hned po tom jak implementovat Scrum. Dobrý Scrum Master by měl umět tým motivovat. Být dobrým koučem. Takže jak na to? Určitě nepotřebujete žádný budget. To že peníze nejsou motivačním faktorem ale demotivačním – tedy ať přidáváte jakkoli, radost z vyšší mzdy či prémie vydrží tak týden. Pak zajdete na večeři, jedete na dovolenou a zas je to všechno jako dřív. Čím více dostanete, tím dříve si přijdete pro další. Ale dostáváte-li méně, než byste vzhledem k tomu co děláte měli, nebo než nutně potřebujete, za poměrně krátkou chvíli jste silně demotivováni. Takže řekněme, že plat je fér. Co ty nejlepší lidi vlastně v týmu drží a neodejdou ani za lepší plat jinam? Obava ze změny? Možná. Ale to nestačí. Dobrý kolektiv, smysluplná práce, pocit že to co děláte je potřeba, a že to má význam. A že to děláte dobře.

Tohle všechno samozřejmě není primární starostí Scrum Mastera. Má kolem sebe pár pomocníků.
Začněme tím co je starostí Product Ownera. Dodávat vaší práci smysl. Product Owner je vlastníkem produktu, potažmo product backlogu a ten musí tým nadchnout, aby ve svém počínání viděl smysl. Customer demo vám v tom jistě pomůže. Pochvala od zákazníka nikdy není k zahození. Pocit, že to co píšete někoho opravdu zajímá. A že to potřebuje. Takže by se dalo říct že Scrum proces vám s motivací také výrazně pomůže. Jestli tahle složka motivace nefunguje, jako Scrum Master to budete nejdříve muset spravit. Jinak práce bude těžko někoho bavit a těžko z kohokoli v týmu dostanete nějaké větší nasazení. Naopak uslyšíte samé výmluvy na okolí.

Takže produktu rozumíme, dává nám smysl, práce tým baví. Co zbývá? Scrum Master pomáhá odstraňovat překážky, tu šílenou práci co vás dřív obtěžovala… Občas pomůže moderovat diskusi, řeší problémy. To ale není vše. Měl by i lidi rozvíjet…

A tady začíná problém. Ve Scrumu by se dalo často říct, že tým je tak dobrý jak dobrého má Scrum Mastera. Scrum Master musí být v jistém smyslu i dobrý manager. Takový, co jednotlivým lidem v týmu věří, že dokáží být výjimeční a pomáhá jim stanovovat si takové cíle, aby byly náročné ale splnitelné. Aby tým pracoval nejlépe, jak umí. Špatný Scrum Master si jen stěžuje, že jednotliví členové nemají potřebné skilly, a že by se to museli učit. A na to že není čas. Dobrý Scrum Master ví, že tým to dokáže. Z hloubi duše jim věří a tým to někde uvnitř pozná. Aniž by taková informace byla kdy vyřčena nahlas. Jen tým pracující pod takovým Scrum Masterem může být ve skutečnosti úspěšný.

Na závěr doporučím jeden článek. Není sice o Scrumu, ale myslím, že dobrý Scrum Master musí vytvářet takový “pygmalion”.

Několik důvodů proč rozdělit User Story

Důvodů proč rozdělit UserStory může být hned několik.
Ten nejčastější je, že je moc velká a nevejde se do Sprintu. A protože základem Scrum procesu je pravidlo že tým vybere co během Sprintu dokončí a to na konci prezentuje zákazníkovi na customer demu, takovým UserStory které by dokončit nešly se musíme vyvarovat. Jak UserStory dělit? Po menších funkcionalitách. Nikdo neříká že takto rozdělěnou UserStory si zákazník musí nutně chtít koupit, ale jen že mu musí přinášet hodnotu. A ta je třeba i v tom, že si představí, co vlastně od dané funkčnosti chce. Tedy např. pakliže chce fakturace, asi si nekoupí jen readonly seznam faktur, ale bude je chtít i vytvářet a tisknout a filtrovat… ale jako mezivýsledek po prvním Sprintu mu hodnotu přinese i jen obyčejný seznam.

Druhým důvodem je různá priorita jednotlivých funkčních celků. Ono je to jedno spojeno s druhým. Když je UserStory moc velká, tak se obvykle Product Owner ptá, co jí dělá tak náročnou a komplexní. A přijde se obvykle na to, že udělat seznam faktur je snadné, ale tým ještě nikdy nedělal print preview a daná komponenta ho neumí a tedy je to pro ně náročné. Ono ale obvykle ne všechno je nutné a ne všechno stojí za tu cenu, kterou to má. A může se stát, že možnost print preview pro zákazníka vlastně nemá takovou priorotu a že ji odloží, na čas, či úplně.

Scrum vám umožňuje funkcionalitu řídit. Tím že složité celky musíte rozpadnout na menší kusy aby je tým stihnul v rámci Sprintu vás nutí přemýšlet o tom, jestli opravdu všechny drobné funkcionality potřebujete a jestli estimate odpovídá ceně, kterou jsme ochotni za očekávanou business value dané funkcionality v UserStory zaplatit.

Kdo píše User Story? A kdo tasky?

A jako pokračování v mém miniseriálu o agilních metodách, Scrum procesu a konkrétně User Stories je odpověď na otázku kdo píše User Story?

Tak jako obvykle, navrhnout User Story může kdokoliv. Libovolný člen týmu, vývojář, tester. Nicméně Scrum zavádí roli Product Ownera, který je za celý backlog a User Story v něm zodpovědný. A proto je Product Owner ten, kdo User Story nakonec do backlogu akceptuje, a přiřadí jí v závislosti na business value prioritu. Product Owner je tedy ve Scrumu často ten, co User Story definuje, následně je ale diskutuje jak s produktovým týmem tak se Scrum týmem který jednotlivé User Story ohodnocuje.

A kdy se mají jednotlivé User Story rozdělit na tasky/úlohy? Idealně během planningu, maximálně první den Sprintu. Když to uděláte později či vůbec, riskujete, že většina členů týmu nebude vědět, z čeho se jednotlivé User Story sestávají, co nám jako týmu ještě chybí dokončit a jak jsme daleko.

Co je task? Task neboli úloha je nějaká jednotlivost, která se musí udělat, aby User Story přinášela očekávanou hodnotu. Tedy pro User Story “jako manažer, chci mít evidenci zaměstnanců, abych měl rychlý přehled o všech lidech ve firmě i detailu konkrétních pracovníků.” to může být např. založení tabulky a číselníků, zobrazení dat z db na obrazovku v browsu, filtrace, zobrazení jedné detailní položky zaměstnance, grafický design obrazovek, test. Každá úloha by neměla být delší, než řekněme dva dny a kratší než půl den už je možná zbytečný detail, nicméně může mít smysl si i takovou úlohu zaznamenat, abychom na ni nezapomněli. V průměru by každá úloha měla být tak asi na den práce, což nám pak usnadňuje denní standup meeting, kde je pak snazší definovat, co opravdu dokončíme.

Na začátku jsme psala, že za User Story je zodpovědný Product Owner, potom za rozpad těchto User Story na tasky / úlohy je naopak zodpovědný tým a jsou tu jen pro interní potřeby týmu. Aby všichni věděli jak daleko ještě jsou od cíle a to i bez složitého ohodnocování jednotlivých úloh a kreslení Sprint Burndownu. Vše je pak na první pohled vidět z tabule – Scrum Boardu.

Pozvánka na konferenci Agile Prague 2011

Jak asi jako čtenáři tohoto blogu víte, pořádám v září konferenci zaměřenou na agilní metody. A protože jsem přes víkend napsala takovou pěknou pozvánku, přišlo mi škoda se o ni s vámi nepodělit. 🙂

Konference Agile Prague 2011

První mezinárodní konference zaměřená na agilní metody řízení proběhne ve dnech 29. – 30. září v Praze v konferenčním centru CITY na Pankráci. Přijďte se dozvědět něco nového. Buďte s námi agilní.

Co si představíte pod slovem Agilní? Dynamický, flexibilní, rychlý, mít schopnost reagovat na změnu, komunikovat se zákazníkem, ptát se po jeho potřebách. Pracovat jen na tom, co přináší hodnotu. V krátkých cyklech. Učit se, zlepšovat se, měnit sebe i svoje procesy… Je to pro vás něco nového? Nebo se již staly agilní metody nedílnou součástí nejen vašich projektů, ale i života? Ať již odpovíte na tuto otázku jakkoliv, konference Agile Prague je událostí, kterou byste rozhodně neměli minout.

Konference proběhne ve dvou dnech a dvou paralelně běžících sekcích, během nichž se vám představí 28 přednášejících z různých koutů světa, kteří se s vámi podělí o své zkušenosti s agilními metodami, Scrum Procesem, Extrémním programováním či Kanbanem.

Přemýšlíte, pro koho je konference vhodná? Pro vývojáře, testery, team leadery, managery, ředitele, majitele firem. Pro všechny, kteří se chtějí dozvědět něco nového. Pro všechny, kteří chtějí být efektivnější, flexibilnější, mít spokojené zákazníky, a v neposlední řadě chtějí, aby práce byla i zábava.

Začínáte? Říkáte si, co to vlastně ty agilní metody jsou, a jestli by vám to nemohlo něco přinést u vás ve firmě? Přijďte si poslechnout zkušenosti z firem, které v posledním roce na agilní metody přešly. V praktických case-studies se s vámi podělí o své zkušenosti. Co očekávali, co se jim povedlo, ale i co bylo těžší, než si mysleli, či co se jim stále nedaří. Zajímá vás, proč firma LMC začala se Scrum procesem a jak se změnili jako celá firma? Proč se rozhodli být agilní? Ondřej Mysliveček se s Vámi podělí o své zkušenosti z této změny. Nebo chcete vědět, jak se mění velká korporace jako T-Mobile, a co je k takové změně vedlo? Jindřich Otčenášek má s touto změnou čerstvé zkušenosti.

Jste součástí agilního týmu? Popovídejte si s  J. B. Rainsbergerem (Canada) a určitě nevynechte jeho key-note přednášku, kterou uvádí slovy: “Každý měsíc se mě někdo ptá, jak přesvědčím svého managera, aby mi dovolili refactoring”. Pokračovat můžete přednáškou představující praktický úvod do Kanbanu, který uvede Joakim Sundén (Švédsko), poslechnout si, jak naložit s agilními metodami v oblasti UX, kde se o zkušenosti z Keria podělí Petr Douša, či se jít podívat na přednášku Tomáše Perglera jak se Scrumem naložili v Seznam.cz, nebo Pavla Teichmana na jeho zkušenosti z Pojišťovny DIRECT.

Pracujete pro státní instituce a nevíte jak, a jestli vůbec je možné agilní metody použít? Využijte jedinečnou možnost si poslechnout, jak s prostředím Evropské Komise, která si s ničím nezadá s českými státními institucemi, naložil Andrej Zachar (Simpleway) a  Sjerk Van Riel z Belgie, nebo jak Pat Guariglia z USA nasadil Agile a Scrum do New York State Government Agency.

Jste Scrum Master nebo Product Owner? Nevynechte možnost poslechnout si zkušenosti jiných Scrum Masterů a Product Ownerů. Poslechněte si, proč Alan Bustamante považuje Agile jako “nejlepší způsob jak získat ze softwarových projektů nejvyšší hodnotu“, nebo si zahrajte na Scrum a postavte si s Thorstenem Kalninem letiště z Lega.

Vedete více týmů? Chtěli byste, aby byly efektivnější a motivovanější? Přijďte si poslechnout přednášku, kde Ola Ellnestam (Švédsko) bude mluvit o tom, co to znamená být agilní, Andrea Provaglio (Itálie) vysvětlí jak docílit samoorganizujícího (self-organized) se týmu a Chris Matts (Velká Británie) se zaměří na business analýzu v agilních týmech. Nakonec vám Alan Brown (Španělsko) z IBM poradí jak odolat tlaku na dokončení všeho ještě rychleji a levněji než doposud.

Vlastníte nebo řídíte firmu? Vidíte, jak se svět zrychluje, je dynamičtější a klade na Vás čím dál tím vyšší nároky? Máte strach, že neudržíte krok s konkurencí? Přijďte se podívat, co vám agilní metody mohou přinést, jak agilní metody komunikovat, jak je nasadit. Začít můžete hned na naší první key-note přednášce – Christopher Avery (USA) – Your Agile Leadership Gift. Určitě budete souhlasit, že komunikace je čím dál tím důležitější. A to jak v rámci týmu, tak i externě se zákazníkem, businessem či managery. Jak v praxi komunikovat si vyzkoušíte na interaktivní přednášce Zuzany Šochové a Eduarda Kunce.

Jste Agilní? A jen se chcete posunout trochu dál? Něco se dozvědět? Máte pocit, že Vám možná něco uteklo, nebo že potřebujete pár nových nápadů? Zapojte se do open-space diskuse, podělte se s námi o krátký lightning talk, nebo volně diskutujte s přednášejícími i účastníky v příjemných prostorách konferenčního centra na Pankráci.

Jsme rádi, že v rámci aktivit Agilní Asociace spolu s partnery můžeme agilní komunitě v Čechách přinést akci světového formátu. Akci, která pomůže širokému spektru firem být úspěšnější, akci, na kterou se budete těšit zase příští rok.

Těšíme se na setkání s Vámi.

Tým Agile Prague Conference

http://agileprague.com

Scrum proces není všemocný

Scrum proces se zdá být jednoduchou náplastí na všechny problémy. Nefunguje Vám tým? Začněte používat Scrum. Jste zahlceni byrokracií, Scrum Vás jí zbaví. Máte málo kvalitní kód, a pořád něco předěláváte? Netestujete? Zákazník není spokojen s tím, co dostal? Scrum má řešení. Tak se pojďme podívat, jak modelové firmy Scrum proces nasazují.

1. Technokrat s.r.o

Ředitel pověří někoho ze zkušenějších teamleaderů či vývojářů v týmu aby zjistili, o co jde. Ten si udělá research. Možná si koupí knihu, ale internet většinou stačí. Všechno umíme a víme, tak začneme. Scrum meeting (daily standup) je zdánlivě jednoduchý a chcete-li dělat Scrum, tak ho prostě musíte mít. Zároveň je ale třeba hledat tool, protože kartičky se používaly maximálně před sto lety. Čím složitější tool je, tím více možností má, ty všechny by se nám mohly hodit. A výsledek je, že tým brblá, že je to všechno k ničemu, proč tráví denně hodinu na meetingu který nic nepřináší, že své práce má dost. Toolu nikdo nerozumí, a Scrum metodě také ne. Navíc produktivita výrazně klesla a zákazník se také netváří nadšeně. Zeptáte-li se na Scrum metodu, dozvíte se, že Scrum my známe a děláme, ale my jsme v tom a tom jiní a pro nás se Scrum proces nehodí a nejde vlastně použít.

2. Developper s.r.o

Vývojáři o Agilních metodách nebo Scrumu nebo XP zaslechli někde od jiných týmů. A líbí se jim to. Nikdo by jim přeci nerozkazoval, nikdo by jim neříkal, co mají dělat a jak. Plánuje přeci tým, a to jsou oni. Cool. Tak začnou jednotlivé praktiky dělat. Většinou to selže v napojení na management. Někdy už na úrovni teamleadera, někdy až u top managementu. Spousta managerů v Čechách je ze staré školy. Bojí se dát své pseudozodpovědnosti na ostatní. Bojí se, že by někdo mohl vědět, co a jak dělají. A co se chystají dělat. A že by vše neměli pevně v rukou. A tak je lepší praktiky Scrumu omezit, okleštit nebo zakázat. Ale ne přímo, oni dělají Scrum, ale vidíte, dali jsme jim šanci, a ono to mělo takové problémy…

3. Korporát a.s.

Scrum proces a agilní metody používají velké firmy okolo nás. Měli bychom ho zkusit. Pošleme týmy na kurzy, project managery na certifikaci Scrum Mastera, a změníme procesy. Týmy tedy začnou, a až do prvního většího problému vše funguje. Pak ovšem project manager zapomene, že má jinou roli, a že jako Scrum Master nesmí měnit plán, nesmí rozhodovat za tým, a rychle se vrátí k osvědčeným metodám řízení projektů, na které byl zvyklý. A celá firma prochází deziluzí. Dalo by se říci, že devět z deseti project managerů se na Scrum Mastery nikdy nepodaří přeučit.

Existují i úspěšné firmy. Velké i malé. Ty většinou pochopili, že Agilní metody a Scrum představují změnu myšlení a přináší změnu kultury firmy. Investovali do kurzů, našli si interního či externího kouče aby jim s transformací pomohl. Vědí, proč změnu chtějí a co od ní očekávají. A vědí, že změna je náročná a vyžaduje hodně každodenní práce na každé úrovni. Taková změna nejde nařídit zhora, ani partyzánsky vybudovat odspodu. Musí propojit celou firmu. Stojí hodně energie. Ale výsledek pak stojí za to.