Agile | Zuzi's Blog o Agilu a Scrumu

Agilní podcasty

Před časem jsem si říkala, že číst lidi až tak úplně nebaví, takže zkusím úplně nový formát a to podcast, aby byla změna a mohli jste si mé myšlenky poslechnout v jiné podobě. Začala jsem hned dvěma podcasty jedním anglickým ten se jmenuje #AgileWay a druhým českým, který se jmenuje Jsme agilní. V některých podcastech mám pozvané hosty, v jiných mluvím jenom já takže si můžete vybrat na co máte zrovna náladu.

V českém podcastu jsem se věnovala Agilu hodně od začátku, začala jsem epizodou, která se dívá na to, proč všichni mluví o Agilu, co se vlastně změnilo a k čemu je takový agile vlastně potřeba. Druhá epizoda se dívá na to, jestli chcete Scrum nebo Kanban, což je dnes takový velice častý dotaz na který se lidi ptají. Ve třetí epizodě se zaměřuji na agilní transformace, co to vlastně znamená a jak by se taková transformace měla dělat. V dalších dvou epizodách se dívám na trochu pokročilejší témata, první z nich je radikální změna, která je potřeba, aby se vlastně vůbec nějaká agilita v organizaci ujala a v druhé epizodě se zaměřuji na téma takzvané flat organizace. Oba dva koncepty radikální změny a flat organizace jsou důležité pro úspěch agilní transformace, ale bohužel je velice málo zatím v Česku vidíte v praxi. Poslední dvě epizody, které jsem zatím v češtině natočila, jsou zaměřené hodně prakticky spíše zase pro firmy které s agilem začínají. První z nich, tedy šestá episoda se dívá na to, co je to backlog a jak takový backlog stavět. Sedmá a poslední episoda z první série se zaměřuje na to, jak se stát skvělým ScrumMasterem, což je takové mé oblíbené téma, kterému se věnuji už několik let, školím ScrumMastery, koučuji ScrumMastery a před časem jsem na to téma napsala knihu Skvělý ScrumMaster. Druhá série bude pokračovat krátkými konverzacemi s různými lidmi z agilního světa tady v Česku, no pak zase bude třeba 3. série, takže kdyby vás nějaké téma zajímalo, ozvěte se.

Když se podíváme na anglický podcast, tak ten má v první sérii o trochu více epizod a prokládá vždy něco ode mě s nějakým tématem co přinášejí mí hosté. Začínám jedním ze svých nových oblíbených témat agilní Leadership, kterému jsem se detailněji věnovala ve své nové knize Agile Leader. Druhá epizoda má hosta Evana Laybourna, zakladatele Business Agility Institutu, ve které mluvíme o tom, jak se staví komunity a jak fungují moderní agilní organizace. Třetí díl je zaměřený na agilní HR, což je jedna z oblastí, která dneska začíná nabývat na popularitě a kdyby vás to zajímalo, tak školím pravidelně certifikační kurz na agilní HR. Dalším z hostů je Marita Fridjhon, jedna z nejzajímavějších lidí co znám v oblasti koučingu. Její program Organizational Relationship System Coaching (ORSC) mi dal opravdu hodně. Tentokrát jsme mluvily o system inspired leadershipu, tedy o tom jak vlastně fungují systémy, organizace a leadership. V další epizodě se věnuji konceptu ScrumMaster State of mind, tedy tomu jak funguje ScrumMaster a jaké přístupy by mohl využívat v různých situacích. V další epizodě mluví Marsha Acker o tom co je facilitace a jak být dobrým facilitátorem. Sedmá epizoda je zaměřená na mé oblíbené téma jak se stát skvělým ScrumMasterem. Na které navazuje v další epizodě takový praktický pohled na to, jaký je vlastně život agilního kouče očima zkušeného agilního kouče z Austrálie. O své zkušenosti z malých i velkých organizací se s vámi podělí Alex Sloley. Následuje moje epizoda o tom, jaké jsou typické chyby ScrumMastera. V další episodě Cherie Silas, jedna z nejzajímavějších certifikovaných agilní koučů vysvětlí jak je koučing pro agilní kouče důležitý. V jedenácté epizodě se potom díváme na skvělé Product Ownery, za kterými následuje episoda s dalším hostem Romanem Pichlerem ohledně product managementu. Poslední dvě epizody první série se věnují takzvaně udržitelné agilitě, tedy jak udělat agilní transformaci úspěšnou, a na závěr je to změna, o které povídá Linda Rising. Doufám, že se vám podcasty budou líbit a kdybyste chtěli, abych o nějakém tématu zase něco řekla v podcastu, nebo napsala na blogu, dejte vědět.

Konflikt je kořením dobré konverzace

Konflikty jsou mezi lidmi běžné. ScrumMasteři ale mají často pocit, že konflikty jsou něčím špatným, něčím, čemu je dobré se vyhnout. Když ale všichni se vším souhlasí, týmu chybí rozmanitost pohledů a kreativita. Na první pohled tým vypadá zdravě, ale obava z konfliktů jim neumožňuje věci rozebrat z více úhlů. Taková prostředí často postrádají energii a jsou v dlouhodobém horizontu méně úspěšná než ty, kde se konflikty objevují pravidelně.

Cílem ScrumMastera je postavit dobře fungující, self-organized nebo chcete-li self-managed tým. Schopnost konflikty zvládat je jednou z vlastností dobře fungujícího týmu. Diversita je klíčem úspěchu v komplexním světě. Takže co takový ScrumMaster potřebuje umět, aby tým na jejich cestě podpořil a nezašlápl je do stavu umělé harmonie, kde naoko všichni se vším souhlasí a nic nechallengují, ale tým se nerozvíjí a nezlepšuje? První co mi přišlo na mysl je facilitace, tedy „technika, která umožní dovést skupinu k cíli porady či složitého jednání navzdory úskalí neefektivní komunikace, nedorozumění a nejasností mezi účastníky.“ Jak facilitaci definuje asociace mediátorů. „Facilitátor je odborník na vedení procesu dorozumívání se, který zaměřuje energii účastníků na dané téma a volí metody jednání dle aktuální situace, vždy však tak, aby umožnil každému aktivně se zúčastnit a vyslovit svůj názor v bezpečné atmosféře. Zodpovídá za proces dorozumívání, nikoliv za výsledky řešení.“

Jednou ze základních vlastností facilitátora je neutralita. Facilitátor neurčuje o čem lidé mluví, ale jak o tom mluví. Stará se o prostředí, posiluje otevřenost a důvěru mezi lidmi. Umí diskusi rozproudit, nebo naopak pomoci skupině konvergovat k určitému konkrétnímu tématu. Facilitace není jen o nástrojích, ale o schopnosti vnímat energii a pomoci týmům vést efektivní dialog. Dialog, kde spolu lidé nejen souhlasí, ale často přicházejí i s opačnými názory. Nebojí se konfliktu a jsou ochotni nesouhlas vyslovit.

Four Player Model

Jeden z mých oblíbených konceptů, který při facilitaci dialogu používám, se jmenuje model čtyř hráčů (Four Player Model). Popisuje čtyři možnosti interakce mezi lidmi. První interakcí je takzvaný hybatel (Mover), tedy ten, co určí směr, přijde s novým nápadem, uvede věci do pohybu. Druhý typ interakce je následník (Follower), tedy ten, co následuje toho, kdo s nápadem přišel, souhlasí s ním a podporuje ho. Třetí interakcí je oponent (Opposer) který nesouhlasí a nápadu oponuje, zpochybňuje ho, klade otázky. Poslední interakce je takzvaný pozorovatel (Bystander) který se na věci dívá z nadhledu, dokáže udělat přehled možností a sumarizovat situaci, aniž by se k jedné myšlence přiklonil. Správně fungující tým potřebuje rovnováhu všech čtyř možností interakce a dobrý ScrumMaster by měl být schopen v týmu takové rovnováhy dosáhnout. Konflikt je kořením dobré konverzace. Bez něj je konverzace plochá, bez energie, bez kreativity a inovativní řešení nikdy nevzniknou. Ve světě, kde se očekává, že zaměstnanci budou slepě vykonávat příkazy a následovat procesy, se konflikt bere jako drzost a zbytečná neefektivita. V agilním světě, který staví na autonomii a spolupráci v rámci týmu je umění dialogu za použití všech čtyř interakcí nezbytné k úspěchu. Takže se konfliktů nebojte a naučte se je využívat ve prospěch týmu.

ScrumMaster není asistent týmu

Když se podíváte na inzeráty hledající ScrumMastery, bohužel až příliš často najdete popis role, která místo ScrumMastera hledá spíše asistenta týmu. O tom, jak hledat ScrumMastera jsem tu už psala, takže dnes se podíváme na příčinu takového nepochopení. Jak vám většina lidí řekne, ScrumMaster má odstraňovat překážky. A pod tím si bohužel většina těch, co Scrumu a roli ScrumMastera nerozumí, představí právě toho asistenta. Takže co ta věta, že ScrumMaster odstraňuje překážky vlastně znamená? Pro porozumění se musíme vrátit k hlavnímu smyslu existence ScrumMastera. Cílem ScrumMastera je stavět dobře fungující samoorganizované týmy. A jak to, že týmu budete dělat asistenta pomůže týmu stát se selforganized? Nojo, nijak. Takže o čem to odstraňování překážek vlastně je? Překvapivě ne o tom, že je nebudete odstraňovat sami, ale že pomůžete týmu, aby si uvědomili, že si je dokážou odstranit sami. Tým je zodpovědný za to, že se zorganizuje tak, aby maximalizovali hodnotu vzhledem ke Sprint Goalu, tedy vlastní celý proces, a do toho patří i to, že se postarají, aby překážky nějak odstranili. ScrumMaster tedy není asistentem, ale servant leaderem. Pomáhá týmu převzít za své věci zodpovědnost a vlastnictví a stát se tak lepším týmem. Je coachem, pomáhá týmu si uvědomit kde problém je a jaké vidí možnosti řešení. A je facilitátorem, pomáhá týmu identifikovat příčinu a nevysilovat se řešením symptomů. Takže jestli jste si právě uvědomili., že většinu problémů za tým řešíte vy, vězte, že jim tím děláte medvědí službu a bráníte jim v tom, aby se stali lepším high-performing self-organized týmem. Zůstanou zaseklí tam kde jsou, a jen s tím, jak jde čas si začnou stěžovat, že oni za nic nemůžou a že to ScrumMaster měl… Není to moc pěkný obrázek. Dobrá zpráva je, že změna je snadná. Vysvětlete týmu, že dělat jim asistentky není vaším cílem ani zodpovědností a začněte více coachovat a facilitovat. Staňte se Servant leaderem, který věci za tým nedělá ani nerozhoduje, ale namísto toho vytvoří takové prostředí, že si je dokážou vyřešit sami. Občas to bolí, ale přináší to výrazně lepší výsledky.

Business Agility – Jak začít

Jedna z častých otázek je, jak máme začít. Co mám dělat, když zbytek organizace agile vlastně ani nezajímá, berou ho jako pár praktik a změně se brání, tým stále pracuje více jako jednotlivci, hodnota se ztrácí v tlaku na dodání co nejvíce funkcionality. Osobně si myslím, že úspěch je daný mixem několika věcí.

Věřit tomu co dělám a být konzistentní

Víte sami za sebe jak by to mělo správně vypadat a proč? Tedy jste konzistentní, věříte tomu co říkáte a také se podle toho chováte? Dám vám příklad. Často vidím ty, kteří se (sami) nazývaní agilními kouči, tedy byste čekali, že agilitu budou ve firmách aktivně doporučovat a podporovat ji kde to jen jde, jak vůbec nejsou konzistentní: „Agile ano, ale tady to nejde, musíme mít projektové managery.“, nebo „ScrumMastera by tady nikdo neschválil, tak necháme nějakého developera ať roli ScrumMastera na tak 10% zastává a je to.“ a tak bych mohla pokračovat…

Mám pocit, že to začíná tím, že vlastně sami agilní být nikdy nechtěli. Jen je donutily okolnosti. Takoví ‘Agilní koučové’ se vyznačují tím, že hledají důvody proč to nejde a proč je potřeba, aby firma zůstala tradiční. Tváří se, že jim je to líto, ale vlastně jim to nevadí. Často je poznáte podle toho, že hlasitě obhajují, že agile může skvěle fungovat s tradičním způsobem práce a pořádají přednášky na téma hybridního agilu. Nikdy totiž agile nepochopili a tedy ani nemůžou být úspěšní v jeho implementaci. Maximum, co můžete čekat je, že vás naučí pár více či méně užitečných praktik jako je třeba velocity, estimates, a burndown chart. Nemějte jim to za zlé. Učí vás ‘agilní’ projektový management, tedy něco, co změnu jen předstírá a nedá se tedy od toho očekávat příliš úspěchu v komplexním VUCA světě.

Nespěchat, netlačit moc na pilu a mít trpělivost

Druhou kategorií tvoří ti, co sice když začínali, chtěli Scrum a agile, ale vyhořeli a vzdali to. Těch je mi líto a snažím se jim pomoct. Chtějí, často i hodně znají, jen nevědí jak a protože se jim nedaří s molochem tradičních organizací pohnout, časem to vzdají a na první pohled je nerozeznáte od první skupiny. Dobrá zpráva je, že na druhý pohled je v nich chuť věci měnit a zlepšovat. Když zapomenou na každodenní trápení a strasti, rozzáří se a šli by do toho znovu. Potřebují podporu, mentoring, coaching. Mít pocit, že v tom nejsou sami. Ale hlavně, aby do té deprese vůbec nespadli, potřebují trpělivost. Vědět, že taková agilní změna trvá třeba i roky a nejde udělat skokově. A že to není o praktikách ani nástrojích, ale o změně uvažování.

Jak začít

Ve světě business agility, tedy když mluvíme o změně fungování organizací, to není ani o frameworcích ani o žádných best practices, ale o změně kultury. A žádná změna kultury se nestane jen tak. Potřebujete v organizaci vzbudit pocit, že změna je nutná, nevyhnutelná. Otec change managementu John Kotter tomu říká „create a sense of urgency“ tedy „Vyvolání vědomí naléhavosti“. Jinými slovy, dokud organizace změnu nepovažuje za potřebnou, nic se nezmění. Tam je vždy potřeba začít.

Druhým bodem je začít budovat v rámci organizace zkušenost s agilním fungováním. Najděte tým, co je ochoten to zkusit a pomozte jim. Většina úspěšných transformací začala odspodu. Když budete mít dostatek týmů co jsou ochotny experimentovat s jiným přístupem, začne se vám to nabalovat samo, jako sněhová koule. Zapojte všechny, agile není jen pro IT. Experimentovat s jiným stylem práce může i marketing, sales, executive tým, nebo board of directores. Ale nezapomeňte, že cílem není být agilní, ale dokázat něco, co byste bez agilu nedokázali – ať už kratší time to market, vyšší spokojenost zákazníků, flexibilitu, reakci na změnu, kreativitu a inovace, … to už záleží na kontextu vašeho businessu.

Třetím bodem je ukazovat v rámci vaší organizace, že agile funguje. A tím nemyslím, že máte retrospektivu a backlog, ale že přináší výsledky. Cílem nikdy nebylo být agilní, proto ani nemá cenu agilitu měřit. Podstatné je, měřit co agilita přináší businessově. Dělejte osvětu, pište zkušenosti do firemních časopisů, zvěte lidi napříč organizací ať se přijdou podívat. Úspěch je nakažlivý.

Emergence Chcete-li organizaci změnit, musíte být optimističtí a změně věřit. Jak se tak říká, abyste mohli někoho zapálit, musíte sami hořet. Kde tedy hledat inspiraci a dobíjet energii? Já chodím na konference a meetupy. Namátkou doporučím virtuální konferenci Agile 100 která každý měsíc přináší zajímavé přednášky a diskuse z agilního světa a pravidelný meetup který v rámci Agilní Asociace pořádáme každý měsíc. A když se chcete podívat na business agility z celosvětového pohledu, nedávno se mi dostal do ruky druhý díl magazínu Emergence. A je to moc zajímavé čtení. Takže jestli vás zajímají zajímavé pohledy z firem, které agilní mindset vstřebaly, nezapomeňte si ho objednat.

Jinými slovy, najděte si kamarády z agilních firem. Z prostředí, kde agile není jen zástěrka, ale opravdu funguje. Dodá vám to energii a sebevědomí, že když to jde jinde, půjde to i u vás. Hodně štěstí.

Retrospektiva není pro stížnosti

Jednou z nejdůležitějších věcí, které Scrum zavádí do firem je Retrospektiva. Učí nás brát chyby a neúspěchy jako dobrou věc, tedy jako příležitost ke zlepšení. Co když se nám nepovede dobře se zorganizovat a nic na konci Sprintu nedodáme? Nevadí. Na konci Sprintu si dáme Retrospektivu, a zamyslíme se nad tím, co příště uděláme jinak, aby se nám to už nestalo. Co když toho tři Sprinty za sebou naplánujeme moc a pokaždé dodáme jen část? Dáme si Retrospektivu a zamyslíme se nad tím, jak změníme plánování Sprintů tak, aby odhad více odpovídal realitě. Některé věci jsou akutní a bolestivé a dostanou se na retrospektivu hned, jiným to chvíli trvá. Ale když se budou dít pravidelně, dříve či později je někdo bude považovat za tak otravné, že je zmíní. Retrospektiva ale není o tom si postěžovat a odejít, ale příležitost pro zlepšení. Proto každá Retrospektiva věnuje většinu času nikoliv stížnostem, co všechno nefunguje, ale hledání příčin proč se to děje a následně možností, co bychom s tím jako tým mohli udělat příští Sprint. Každá Retrospektiva proto musí končit alespoň jedním konkrétním krokem co tým udělá příští Sprint jinak, aby se daná oblast zlepšila. Nemusí se hned vyřešit, ale každé zlepšení se počítá. Obecně platí, že když máte takových akcí moc, často se tým rozptýlí a neudělá nic. Proto by takových akčních kroků nemělo být příliš. Vyberte si jen to nejdůležitější a s tím pohněte. Jednu dvě, maximálně tři akce. Příští retrospektivu si zase můžete vybrat něco jiného, nebo v tom stejném tématu pokračovat, podle důležitosti.

Kdyby vás retrospektiva zajímala, můžete si pustit mé video. Je starší, ale stále platné 🙂

ScrumMaster je Catalyst Leader

ScrumMaster je nejenom Servant Leader, ale také Catalyst Leader, který popisuje Bill Joiner ve své knize Leadership Agility. Catalyst Leader je třetím krokem na leadership cestě od Experta k Catalystovi. Expert je velmi jednoduše řečeno člověk, který má znalosti a zkušenosti na takové úrovni, že může ostatním radit a vést je svým příkladem. Expert ostatním umí věci vysvětlit a doporučit konkrétní postup. Achiever se zajímá hlavně o výsledek, je velmi soutěživý, má rád jasně definované cíle a věří, že dobrá výzva je nejlepším motivátorem. Achieveři berou lidi jako zdroje, které jim pomůžou dosáhnout svých cílů. Třetím stupněm je Catalyst. Catalyst Leader který chápe agile jako mindset, a jde v pochopení agilu hlouběji než jen do aplikace praktik, rolí a frameworků. Jejich klíčovým zaměřením je vytvoření prostředí, kde mohou být lidé úspěšní. Záleží jim na kultuře, kde vznikají vztahy mezi lidmi, zaměřují se na spolupráci, transparentnost a otevřenost. Umožňují lidem kolem sebe pracovat s týmy, nejen s jednotlivci. Jsou úspěšní ve komplexních situacích, hledají různé pohledy a rozmanitost, podporují inovativní a kreativní řešení.

2019-04-05-08-44-04-1-copy

ScrumMasteři musí Agilu věřit, být největšími nadšenci pro agilitu jako takovou široko daleko aby svým nadšením pro agilitu ‘zapálili’ i ostatní. Musí umět použít všech pět přístupů ScrumMaster State of Mind, umět věci dobře vysvětlit, vyprávět příběhy, analyzovat příčiny, koučovat nejen jednotlivce ale i týmy, facilitovat velké skupiny, a to zdaleka není všechno. Jejich znalosti musí jít nad rámec frameworků, praktik a metod. Potřebují zlepšit své leadership schopnosti, porozumět struktuře a kultuře organizací, business agilitě a být dobří v řízení změn, protože agilita je obrovská změna způsobu myšlení a přístupu k věcem.

Jako Expert Leader řídíte auto pouze na jednom rychlostním stupni – učení, vysvětlování, doporučení. Achiever Leadeři přidávají tlak, který v agilním světě není moc užitečný, pokud uvažujete o cíli ScrumMaster dosáhnout sebeorganizace. Být Catalyst Leader je tedy jediný způsob, jak se stát skvělým ScrumMasterem. ScrumMaster musí umět vytvářet prostředí ve kterých týmy rostou, přebírají za věci zodpovědnost a přichází sami s kreativními řešeními. Jen tak se stanou úspěšnými v komplexním VUCA světě.

Kanban nebo Scrum?

Já osobně mám ráda Scrum. Primárně proto, že je týmově orientovaný a pomáhá stavět dobře fungující samoorganizované týmy. Je to lehký framework, který nedefinuje detailní praktiky a je tak dobře aplikovatelný na různá prostředí. Scrum se hodí na problémy komplexního světa (VUCA), které jsou jen obtížně predikovatelné a řešení vyžaduje jistou dávku kreativního myšlení. Obecně se používá na problémy, kde potřebujete strategicky prioritizovat, jako jsou libovolné produkty.
Kanban tak jak ho známe filozoficky vzešel z prostředí tovární výroby a je vhodný na reaktivní prostředí, kde prioritizujeme za běhu podle aktuální důležitosti. Kanban má v podstatě tři pilíře: vizualizace, minimalizace rozpracované práce (Work in progress – WIP) a optimalizace času průchodu (Leade time). Vizualizace týmům pomáhá hledat zlepšení a optimalizovat flow tedy čas průchodu a WIP limit zvyšuje focus. Když Toyota implementovala Kanban, měla cíl mít ve výrobní lince jen jedno auto. Nemyslím, že se dostala až tak daleko, ale skladové zásoby významně omezila a čas průchodu výrazně zrychlila.
Abych se vrátila ke své úvodní větě, já osobně mám radši Scrum. Všechny tři Kanban principy jsou obsažené ve Scrumu, takže tyto dva přístupy nejsou nijak vzdálené. Vizualizace je ve Scrumu zajištěná transparentním Product Backlogem a Sprint Backlogem, k čemuž si týmy si většinou jako doplněk přidají i nějakou tabuli, minimalizace rozpracované práce je daná krátkými Sprinty a Sprint Backlogem, a optimalizace celého fungování a organizace práce probíhá v rámci pravidelných Retrospektiv. Scrum je sice na začátku zdánlivě komplikovanější na aplikaci (musíte mít nové role, eventy a artefakty) ale ty zároveň týmy změnou efektivně provedou a Scrum má tak daleko větší úspěšnost než Kanban, který toho moc nepředepisuje a nechává týmům velkou volnost nic neměnit a dělat věci postaru. Samozřejmě když agilní mindset máte, Kanban vám půjde snadno a určitě pomůže se zlepšit. Když ale k němu přistoupíte s klasickým přístupem, žádné zlepšení se obvykle nekoná a jediné co po Kanbanu zbyde jsou naprosto neužitečné tabule s lístečky, které nikdo nepoužívá, neupdatuje, a tedy žádná změna k lepšímu nenastane. Na závěr připomenu, že všechno můžete zkazit. Samozřejmě i Scrum. A že jsem nepovedených implementací viděla spoustu. Ale Kanban je k tomu o trochu víc náchylný.

Experimenty a pocit bezpečí

Jedním ze základních pilířů Agilu je pocit bezpečí. Pocit, že můžete udělat chybu, že nehledáte perfektní řešení, ale jen něco, co je v danou chvíli dostatečně dobré. Pocit, že můžete věci zkoušet a dělat experimenty. A že když se vám to náhodou nepovede, tak se nic neděje. Dáte si Retrospektivu, a zamyslíte se co příště můžete udělat jinak, aby se vám to už nestalo. Je to jednoduchý koncept, kde za chybu nepřichází penalizace, ale berete ji jako dobrou věc. Pomohla vám se nějak zlepšit a něco se naučit. Vždycky když o tom mluvím, lidi kývou. A když přejdu k praktické implementaci a zeptám se jich, jestli jsou ochotni experimentovat a definuji experiment jako něco, kde z deseti experimentů se povede jeden, vidíte nakolik mají kulturu neomylnosti a perfekcionalismu zakódovanou v kultuře a mindsetu. Nakolik se bojí udělat i sebemenší chybu. Vede to pak ke kultuře alibismu, kde se schováváme za procesy a úkoly definované někým jiným, jen abychom nemuseli převzít zodpovědnost a někdo nemohl říct, že je to naše vina.

Experiments

Asi nemusím zdůrazňovat, že Agile nejen nutně vyžaduje pocit bezpečí jako prerequisitu, aby vůbec mohl fungovat, ale i experimenty, abychom mohli zkoušet nové věci a hledat řešení na komplexní problémy businessu a učit se ze zpětné vazby. Na triviální věci, na které znáte řešení je Agile zbytečně drahý. Agile se hodí na řešení komplexních problémů, kde je velmi nízká předvídatelnost a plány většinou failují. A taková je v současnosti povaha businessu většiny firem. Proto Agile nabírá na popularitě a principy agilu aplikují firmy napříč celým spektrem. Takže až se do agilu pustíte také vy, nezapomeňte, že bezpečné prostředí a experimenty jsou nedílnou součástí úspěšné agility. Umožní vám kreativity a inovativní přístup který je pro řešení komplexních problémů klíčový.

Nástroje

Pořád se někdo ptá, jaké nástroje má používat. A když řeknu, že o nástrojích to není, že důležitější je porozumět tomu, jak chceme pracovat, moc nadšení tím nezískám. Tak jsem si říkala, že zkusím tedy doporučit, jak začít. To, co pomohlo mně, tedy používat zdi jako pracovní plochy. V takové firmě to žije, zdi jsou pokreslené návrhy, plné lístečků, a lidi se kolem nich shlukují a diskutují. Nic jiného přeci pro práci ve Scrumu nepotřebujete. Když se jdu podívat do agilních firem, přesně tohle potkávám. Je to flexibilní, viditelné pořád a pro všechny. Žádné restrikce, žádná daná pravidla. Tým si sám určí, co a jak potřebuje vidět. Ale jak asi tušíte, ani s tímto doporučením nikdy moc nadšení nezískám. Musí přeci existovat agilní nástroj, že… v dnešní době používat papírové lístečky je přeci zastaralé… Možná zastaralé, ale funkční. Takhle třeba vypadá office Meno Innovations. Velice zajímavá agilní firma, kterou jsem měla příležitost loni v létě navštívit.

Collaboration space at Menlo Innovations

Nicméně svět se mění a jednu z mála užitečných věcí co nám rok 2020 přinesl, jsou virtuální plochy jako je Mural a Miro. Asi tady byly i dříve, ale klasické organizace je nehledaly, a ty agilní upřednostňovaly výše zmíněné zdi. Takže když už jste v té nepříjemné situaci, že máte virtuální tým a hledáte, jak byste jako tým mohli i ve virtuálním světě spolupracovat, doporučím vám Mural. Je jednodušší než Miro, a tak se ho lidi snáze naučí. Je flexibilní a můžete v něm dělat úplně cokoliv od Backlog Refinementu po Retrospektivu. A na závěr rada, nehledejte žádné složité šablony. V jednoduchosti je síla. Čím bližší to bude zdi s lístečky tím lépe. Kreativitě se meze nekladou.

Mural board collaboration

Z projekťáka ScrumMasterem

Spousta lidí si myslí, že Project Manageři jsou dobrými kandidáty na ScrumMastery. Ze zkušenosti tomu tak ale ne vždy je. Většina projekťáků má s přechodem na roli SrumMastera velké potíže. Je to hlavně o hodnotách a o tom, co považujete za důležité.

Asi největším rozdílem je, že ScrumMaster není zodpovědný za dodávku v rámci Sprintu, za kterou je zodpovědný Development tým, ani za dodávku produktu jako takového, za kterou je zodpovědný Product Owner, ale za to, aby tým dobře fungoval, zlepšoval se a byl takzvaně self-organized, tedy samoorganizovaný. A to vyžaduje úplně jiný přístup, než organizace práce na projektu. Je to o coachingu, facilitaci, nadšení a víře, že Agile a Scrum funguje a je tou správnou cestou, schopnosti měnit kulturu organizace a stavět dobře fungující týmy. Převážně jde o softskilly.

Dalším rozdílem je, že v agilním světě nejsou projekty. Ostatně není pro ně důvod. Dodávku řídíme pomocí Product backlogu, kde Product Owner položky backlogu prioritizuje, podle business value.

A posledním rozdílem je, že nám až tak nejde o efektivitu. Dodání více funkcionality zdaleka totiž neznamená že dodáte více hodnoty. Scrum je Business value-driven, customer-centric. Maximalizujeme hodnotu za minimalizace effortu. Estimaty, velocity a burndowny jsou jen pozůstatky tradičního světa, které mají jen pramálo společného s měřením dodané hodnoty.

Asi vidíte, že změna z projekťáka na ScrumMastera není zdaleka tak jednoduchá, jak se původně zdála. Není samozřejmě nemožná, ale spousta projekťáků si na ní vyláme zuby a zůstane ScrumMasterem z donucení. Jestli se chcete stát skvělým ScrumMasterem, moje rada je, zapomeňte, že jste kdy byli projekťáky a začněte úplně od nuly. Bude to tak snazší, než když budete neustále tyto světy porovnávat.