Deset let s Agilem

Kdo by to byl řekl, jak ten čas letí. Tuhle jsem si uvědomila, že to je 10 let, co jsem poprvé potkala Agilní metody. Vše se seběhlo rychle a jak už to tak bývá, tak to bylo hodně i dílem náhody.

Po návratu z dovolené v Etiopii na konci února 2005 jsem se dozvěděla, že za tři týdny odjíždím do USA k našemu zákazníkovi, firmě Medtronic (kdo Medtronic nezná, tak je to jeden z největších světových výrobců zdravotní techniky, fakt velký kolos, kótovaný na burze – MDT).  No a než jsem se rozkoukala, byla jsem v Minneapolis, kde má Medtronic headquarter. Spolu se mnou přijelo několik kolegů z Holandské pobočky a společně jsme se měli zapojit do týmů a pomáhat s vývojem aplikací pro kardiostimulátory a defibrilátory. Což je samo o sobě docela legrace. Jenže v Medtronicu v té době začala probíhat docela zásadní změna a to přechod k Agilnímu způsobu vývoje. A já jsem dostala šanci být u toho hned od začátku, takže tak trochu štěstí, i když v té době bychom to asi s kolegou úplně štěstím nenazvali. Šlo to rychle, v podstatně větším stylu než v nějaké malé firmě kde se o všem strašně dlouho diskutuje a řeší se, co by na to který developer či tester řekli. Ale zas na druhou stranu měli jasno v tom, proč to dělají, co očekávají a dali nám podporu výborného Agilního kouče. Začínali jsme rovnou aplikovat Scrum pro více týmů spolupracujících na jednom produktu, učili se spolupracovat, posilovali cross-functionalitu týmů, párově programovali, učili se jak nastavit continuous integration, aplikovali základní Extreme programming (XP) principy a později i Test Driven Development (TDD).

Po návratu do Prahy jsem měla za úkol postavit dva týmy a naučit je Scrum, aby spolupráce úspěšně mohla pokračovat. Tady se ukázalo, jak v různých kulturách jsou různé věci akceptovány různě. Ale po překonání úvodní nejistoty a resistence nám to docela fungovalo. Samozřejmě to prostředí mezinárodní spolupráce a life-critical segmentu nebylo snadné. Distribuované týmy, práce v různých časových zónách, synchronizace více týmů, spolupráce několika Scrum Masterů. Prostě komplexní prostředí, se všemi klady i zápory.

To že jsem se Agile a Scrum neučila v male firmičce či startupu o 10 lidech, ale ve velké korporaci se mi v podstatě hodí do teď. A bylo dobře i mít zkušenost z life-critical segmentu. Člověk si hned vyzkoušel, jak takové věci fungují ve složitém prostředí a následná aplikace na menší firmy už to vlastně všechno jen zjednodušovala. Byla to super škola a zkušenost.

Když jsem nakonec začala pracovat jako Agilní Coach ve své vlastní firmě, byly to zkušenosti k nezaplacení. Jak šel čas, pomáhala jsem malým startupům, firmám které rychle vyrostly, různým korporacím, produktovým firmám i společnostem dodávajícím služby v oblasti vývoje SW. V množství různorodých klientů byly i marketingové firmy, operations týmy, HW firmy. Pracovala jsem s distribuovanými týmy USA-Evropa-Asie. Takže 3 časové zóny a hlavně kulturní rozdíly. Přeci jen Vietnam či Indie je kulturně hodně odlišné prostředí a to se v implementaci Agilních přístupů projeví. I přes časté cesty do zahraničí mám stále většinu práce doma v Praze, hodně jsem i v Brně a na Slovensku.

S kolegy jsme před několika lety založili Agilní Asociaci (agilniasociace.cz), kde v rámci lokální Agilní komunity umožňujeme sdílení zkušeností z Agilního světa. Pořádáme pravidelná otevřená setkání tzv. open café a každoroční konferenci Agile Prague (agileprague.com). Ale tu určitě znáte – a kdyby náhodou ne, letos bude 14-15. září v Praze na Pankráci.

Sama se snažím hodně cestovat na různé konference, sbírat nápady jak pro týmy, kterým pomáhám Agilní metody pochopit, tak právě i pro konferenci Agile Prague. Jedna z nejzajímavějších zkušeností byla přednáška na konferenci Agile 2012 v Texasu – pravděpodobně největší Agilní konferenci na světě. Přednášela jsem i na několika Scrum Gathering konferencích, kde je většina přednášek praktická, formou mini-workshopů.  Své zkušenosti s Agilními metodami jsem se snažila shrnout v knize “Agilní metody řízení projektů”, která se během půl roku vyprodala, takže musel být vydán dotisk. Bylo docela příjemné zjištění, že ta kniha hodně lidem pomohla a často si ji chválí. V loňském roce jsem se zase profesně posunula dál, díky získání certifikace od Scrum Alliance – Certifikovaný Scrum Trenér (CST – Certified Scrum Trainer) tak mohu také školit certifikační kurzy, jako například certifikovaný ScrumMaster (CSM – Certified ScrumMaster). Nejde ani tak o certifikaci, které můžu školit, ale o možnost být součástí Scrum světové špičky. Začala jsem vlastně náhodou a jsem ráda, že se mi tím složitým procesem podařilo úspěšně projít.

Je to až neuvěřitelné, co se za těch deset let všechno událo. Za to, že se vše povedlo, ale musím poděkovat hlavně i vám všem, kteří jste mě během těch let pomohli – ať již jako zákazníci anebo kamarádi při některé z mnou/námi pořádaných akcí. Díky moc!

PF2014

Další rok máme za sebou. Připadá mi, že Agilní metody se přeci jen pozvolna stávají běžnou součástí nejen projektového řízení a IT, ale že výhody tohoto přístupu pozvolna poznávají i produktoví manageři, business, a liniový management. Což je jistě dobrá zpráva.

Na druhou stranu stále více se ukazuje, jak je těžké agilní přístupy, Scrum, Kanban, … aplikovat bez někoho s osobní znalostí agilní kultury. Někoho kdo v agilním světě žil a chápe proč jednotlivé praktiky fungují a jak do sebe zapadají.

Samotné praktiky a plánované meetingy vás nespasí. Ani Standup meetingy, ani tabule s lístečky, ani User Story, ani to že requirementy nazvete Backlogem. Bez pochopení agilní kultury vznikne v nejlepším případě něco, co můžeme nazvat např: ‘technický Scrum’. Vypadá to jako Scrum, ale není. Při troše štěstí vám tyto kosmetické změny pomůžou a vy se uspokojíte. Není to sice bomba, ale je to lepší když teď spolu komunikujeme. Při troše smůly vám takto nasazené agilní metody, Scrum, Kanban, nepřinesou zhola nic, snad jen s výjimkou otravných meetingů, zbytečné byrokracie a nesmyslných pojmů.

Přeji vám všem, aby se vám nasazení agilních metod dařilo a ten rozdíl proti starému neagilnímu světu byl výrazný a k lepšímu. Pěkný rok 2014.

Proč píšeme User Story?

Proč v agilních a Scrum týmech píšeme User Story a proč nestačí jen tasky s popisem co se má udělat? K čemu je, že se držíme formátu „Jako Uživatel, chci Funkcionalitu abych dostal Business Value“? Není to zbytečné pořád dokola opakovat slovíčka ‘Jako’, ‘chci’ a ‘abych’? Může se to tak zdát. Pojďme se na to ale podívat od začátku.

User Story vám říká nejen, co chcete dělat, ale i pro koho a hlavně proč. User Story má vytvářet obrázek, popisuje příběh. Lidský mozek vnímá obrázky a příběhy daleko snadněji než technický popis v bodech. Zkuste si teď porovnat jeden příklad z praxe:

1. US: „Kontaktní formulář“ (jaký jste si představili?)
2. US: „Jako administrátor chci kontaktní formulář, abych se včas dozvěděl o chybách systému“.

Jsem si téměř jistá, že když jste to četli, šlo o dvě různé věci. Myslíte si, že je to z kontextu firmy a produktu jasné? Ne vždy. Většinou je to jasné pouze Product Ownerům, ti mají v hlavách obrázky, jak přesně se má systém chovat a jak má vypadat. Ti jsou součástí příběhu zákazníka, ale v User Stories jde o to, aby ten obrázek, co mají v hlavě, sdělili ostatním tak, aby ho ani oni nikdy nezapomněli. A aby se i oni stali jeho součástí.

User Story by měla být jednoznačně popsatelná, vytvářet obrázek, nezávislá, přinášet hodnotu, a také malá. Je-li User Story příliš velká je většinou těžké říct co je jejím obsahem a co už ne, a je tak pro tým neuchopitelná. A jak se pozná, že je User Story hotová? Od toho jsou tu akceptační kritéria.

User Story můžete samozřejmě dělit na menší User Story, pořád ale musí přinášet nějakou hodnotu. Nejsou to technologické aspekty problému. Díváme se na ní z pohledu businessu, z pohledu uživatelů. Techlologie přichází na řadu až při rozpadu User Stories na jednotlivé tásky.

A na závěr tu mám pár příkladů pro elektronickou půjčovnu domácích zvířat:

Jako rodič si chci půjčit zvíře aby moje děti věděli, jaké to je se o nějaké zvíře starat, než si ho koupíme.

Jako rodič si chci přečíst maximum informací o bezpečnosti a vhodnosti jednotlivých zvířat abych si mohl vybrat vhodné zvíře pro své dítě.

Jako příbuzný chci mít možnost koupit upomínkový předmět s fotkou půjčeného zvířete, abych měl pro děti dárek.

Jako dítě si chci vybrat z obrázků, které zvíře si půjčíme, aby se mi líbilo.

Jako dítě chci mít přístup k deníku svého zvířere, abych věděl co se s ním stalo když jsme ho vrátili.
A tak dál…

Jednotlivé User Stories mají různou hodnotu, různou náročnost. Ne všechny jsou kritické pro produkt, ne všechny se vyplatí implementovat. Ale o tom zase příště. Děkuji Daniele a Vojtovi za příklad 🙂

První lekce v podnikání

Rozhodli jste se, že začnete s podnikáním. Ať už bylo důvodem cokoliv, je to poměrně velká změna oproti tomu, být zaměstnán. Co mě překvapilo nejvíce? Asi to že sice více pracuji, ale zbývá mi také více času. Odpadla byrokracie a nesmyslné úkoly. A to si myslím, že jsem jich v práci tolik neměla. Připadám si o hodně efektivnější. A hlavně, po cca půl roce mám konečně pocit, že to co dělám, má opravdu smysl. Takže spokojenost. Hodně čtu, začala jsem chodit do bazénu, mám čas občas zajít na golf.

Co mě naopak nepříjemně překvapilo? Jak moc mi bude vadit absence kanceláře a nepřítomnost kolegů. Nikdy jsem nechtěla homeoffice. Vyžaduje daleko větší disciplínu. Čekala jsem, že mi bude vadit, že si nemám s kým popovídat a že nepřijdu tolik mezi lidi. Tak jsem čas strávený doma omezila na minimum a většinu dnů chodím na schůzky po městě. Život v kanceláři byl snazší. Čekala jsem také, že doma budu mít problém se soustředit, neb tam pořád někdo je a tak je problém něco dělat a nerušit se navzájem. Co jsem ale nečekala, je že se mi v podstatě pocitově smaže rozdíl mezi prací a tím být doma. Víkend se pozná jen částečně, státní svátek v podstatě ztrácí hodnotu. Můžu být doma. No to je super. Ale to můžu skoro každý den. Tak jsem si koupila stůl a zařídila v jednom pokoji kancelář a tak oddělila práci od toho, kdy jsem ‘doma‘. Uvidíme, jestli to něco změní.

Ještě jedna věc je fajn. Lidi, se kterými spolupracujete, si vybíráte sami. Se vším rizikem, které to obnáší. Občas se musíte přizpůsobit, vyzkoušet něco nového, ale to je právě to zajímavé. Ale zodpovídáte se jen sobě a všechny chyby, které uděláte, pocítíte Vy jako první. Takže zatím to i přes všechny drobné nesnáze můžu doporučit. Je to dobrá zkušenost.

Jak uvařit žábu

Znáte tu historku o žábě? Žába, když jí hodíte do vroucí vody, tak z ní vyskočí. Když ji ale dáte do hrnce a ten pozvolna zahříváte, žába tu změnu ani nezpozoruje a v klidu se nechá uvařit. Zní to možná překvapivě, ale zamyslete se nad sebou, kolikrát už Vás takhle uvařili zaživa. Pracujete ve stejné firmě, rok co rok. Ze začátku to bylo zajímavé, nové, učili jste se. Později jste si zvykli, práce se stala snazší, bylo v ní stále méně prostoru pro rozvoj, ale byl tam dobrý kolektiv, tak jste zůstávali. A pak co kdyby to jinde bylo horší. Většina zaměstnanců je taková. A jen málo firem se aktivně snaží, aby své zaměstnance neuvařilo jako žáby. Mě nakonec prokázali tu službu, že mě z vařící vody pomohli ven. Také jsem tam byla ráda, ale na druhou stranu, zpětně viděno, ta voda už se skoro vařila.

Takže co dál? Otřepete se, podivíte se, jak je venku oproti vroucí vodě ‘chladno‘, a než abyste se nechali znovu v nějaké další firmě uvařit, zkusíte se postavit na vlastní nohy. Ostatně podnikatelů je spousty, tak proč by to nemělo vyjít zrovna Vám 🙂