zuzi | Zuzi's Blog o Agilu a Scrumu

XP2012 Malmo a GOTO Amsterdam

Dvě konference a každá jiná. Těžko říct, čím to je. Asi organizátory. XP bylo v nedostavěném konferenčním centru za městem, ve kterém se účastníci ztráceli, jak jich bylo proti loňskému roku v Madridu málo. Organizace vázla, vstupné předražené a speakeři neuměli příliš mluvit. Až na vyjímky, kterých bylo žalostně málo. Stálicí XP byl David Snowden. Myslím, že jako obvykle měl nabitou přednášku informacemi. Jak psal někdo trefně na twitteru, “asi je geniální, ale zase jsem ho nepochopil…“. Nicméně i tak to bylo poučné. Poslechla jsem si jeho talk vlastně dvakrát, protože byl na obou konferencích a myslím, že bych ho ještě párkrát snesla. Zajímavý byl už první z jeho slidů: Exaptation vs. Adaptation tedy rozdíl mezi exaptation (nepodařilo se mi najít český výraz) a adaptací … Kdy adaptace se dá popsat jako schopnost vysoce specializovaných lidí své znalosti použít a změnit se, kdyžto exaptation je schopnost použít něco co bylo původně pro jiný účel na něco zcela jiného. Ukazoval obrázek, kde lidé při častých záplavách zjistili, že minimalizují škody, když auto zabalí do igelitového pytle. Ten igelit tu byl i předtím, ale takové jeho použití rozhodně nebylo běžné ani obvyklé. Když s tou úvahou jdeme dál, dá se říct, že Apple dělá přesně tohle, neptá se zákazníků, co chtějí, ale změní jejich chování a vnutí jim používání věcí zcela jiným způsobem. David na to říkal, že je to klíčový skill, který by úspěšné firmy měly mít a své zaměstnance by proto k tomu měli vést. Napadlo mě, že je to i jeden z důvodů, proč se snažíme agilem zapojit lidi do procesu a vymýšlení produktu. Chceme, aby něco takového také dokázali. Aby nám pomohli. Na rozdíl od klasických metod, které podporují v lepším případě jen proces adaptace, agile umožňuje i exaptation.

Ještě jednu měl myšlenku. Že bez ohledu na ohromné PR Scrum Alliance a přání některých firem, po dvoudenním kurzu s multichoice testem se nikdo masterem (tedy ani Scrum Masterem) nazývat nemůže. S tím se dá jen souhlasit. Certifkace jsou prostě jen velký business a tahání peněz z lidí. Kvalita trenérů, Scrum Masterů ani Product Ownerů se certifikací nijak nezvyšuje. Dobré lidi najdete s certifikací i bez. Cerifikace se tedy zatím nedá brát ani v přeneseném slova smyslu jako řidičský průkaz na Scrum. Ale to asi nikoho nepřekvapuje. Dave tím pokaždé rozesmál sál. Ale asi to žádný velký vliv na tuhle pěknou mašinku na peníze mít nebude.

Druhým kdo mě zaujal, byl Todd Little. Přednášel krátký report o review Agile Alliance. Co všechno je takový ten “slon v místonsti“. Tedy něco co tu je, ale nikdo to nevidí a nevšímá si toho. Přišli jsme na to, že Agilní Aliance je takový slon. Utváří prostor pro agile, pomáhá mnoha konferencím po celém světě, ale vlastně se o ní moc neví. Nenutí se nikomu ani neříká my jsme ti jediní co máme právo říkat co je a není agilní. Prostě takové příjemné sdružení lidí. Už se těším do Texasu na Agile 2012 kde mám v létě přednášku. Jestli tam takových lidí bude víc, bude to moc príma konference bez ohledu na to že má na můj vkus trochu příliš moc účastníků. Masovka. Ale uvidíme.

Pár dalších z popsaných slonů v místnosti je že velká část komunity předstírá, že agile není business. Že si jen tak budeme pomáhat a všechno bude najednou skvělé. Nebo to, že manažeři jsou všichni špatní. A zrovna tak distribuované týmy. Ale ty asi jen tak v tomto globálním světě nezmizí. Na závěr říkal, že agile se musí přizpůsobit kultuře výrazně víc, než se kultura musí přizpůsobit agilu. To možná spousty firem potěší.

GOTO Amsterdam oproti tomu bylo moc příjemné. Pořádané v centru Amsterdamu, v krásné budově. Bylo moc fajn. Byla jsem bohužel jen na polovině konference, ale všechny přednášky – až snad na tu poslední, byly nadprůměrné. Greg Young měl skvělou přednášku na téma “Developers Have a Mental Disorder“. Čím mě zaujal nejvíc? Asi tím že říkal, že každý vývojář by se měl na chvíli stát podnikatelem, a zaměstnat někoho komu by platil cash, aby za něj psal kód. Pak by totiž konečně pochopil stranu businessu a byl schopen se lépe rozhodnout který refactoring je opravdu, ale opravdu potřeba. Zkuste si to byť i jen jako mentální cvičení. Možná, že změníte názor na závažnost technického dluhu.

A na závěr, už během několika málo dní začneme prodávat registrace na Agile Prague Conference, která se koná 3-4. září a letos je doplněna i o den workshopů s nejlepšími speakery. Kapacita je omezená, tak si to nenechte ujít.

Úspěšnost agilních projektů

Pro firmy, které s agilním vývojem nemají praktické zkušenosti, je jednou z nejdůležitějších otázek jak jsou agilní projekty úspěšné. První, na co si musíme odpovědět je úspěšnost IT projektů obecně. Jaká je? A jak se vlastně pozná úspěšný projekt? Když se nad takovou otázkou zamyslíte, zjistíte, že jde o projekt který je dodán včas, v rámci budgetu a s očekávanou funkcionalitou. Jaké procento úspěšnosti byste očekávali?
Standish CHAOS study dělá již pár let výzkum, jehož výsledky nejsou nijak povzbudivé – pouze cca 30% projektů končí úspěšně. Ostatně posuďte sami:

Studie dále uvádí i prvních pět důvodů pro úspěch IT projektů:
• Zapojení uživatele
• Podpora Executive manamentu
• Jasné business cíle
• Optimalizace funkcionality
• Agilní procesy

Pro firmy uvažující o přechodu na agilní metody bych ráda zmínila i Standish Group CHAOS studii z roku 2012, která porovnává úspěšnost IT projektů řízených tradičními metodami s agilními. Výsledky jsou opravdu překvapivě dobré ve prospěch Agilních metod.

Zpráva dále doporučuje Agilní metody jako “univerzální řešení nízké úspěšnosti softwarových projektů”. Projekty, na kterých jsou nasazeny Agilní procesy, mají třikrát vyšší úspěšnost než projekty řízené klasickým waterfallem. Zároveň výrazně nižší procento agilních projektů končí později a přesáhne stanovený budget.

Můžeme diskutovat o tom, proč taková data byla naměřena a čím to přesně je, nicméně pro všechny agilní nadšence, kteří hledají nějaký důkaz proč agilní metody ve firmách alespoň zkusit, to může postačit jako vhodný argument pro podporu pilotního projektu. Zbytek už bude na vás a vašich schopnostech. A já věřím, že se agilní metody osvědčí i u vás.

Kanban

Poslední dobou se stále častěji v diskusích objevuje Lean software development a Kanban. Problém s Kanbanem je, že Kanban vám v podstatě nic nenařizuje. Všechno si můžeme sami zvolit, sami rozhodnout. Tedy skoro všechno. Stačí dodržet tři principy:

– omezit rozpracovanou práci – work in progress
– minimalizovat čas průchodu – lead time
– vizualizovat progress

Tedy aplikováno na sw vývoj – udělejte si hodně přehlednou tabuli, připravte kartičky s jednotlivými úkoly, rozdělte proces na jednotlivé fáze – pro začátek stačí “Backlog / In progress / Done” a omezte, kolik lístečků může být najednou v jednotlivých sloupcích. Když už kvůli limitu nemůžete přidat další lístek, musíte nejprve dokončit některý z rozpracovaných. Zdá se to být snadné, ale ne tak úplně. Např. stanovování limitů front je poměrně věda.

Kanban sám o sobě není proces, proces z něj teprve musíte udělat vy. Je to trochu náročnější než u Scrumu, který vás hodně při implementaci vede, ale zase na druhou stranu, ve Scrumu či XP se můžete inspirovat. V úspěšných implementacích to nikdy nebude jen Kanban, vždy to bude Kanban a něco k tomu.

Lean metody ve vývoji softwaru

Je to takový pěkný buzzword. Lean firma. Spousty velkých firem Lean principy implementuje, obvykle bez většího porozumění jejími zaměstnanci. Často to končí tím, že si udělají nějaké lístečky a jsou dostatečně Lean, tedy štíhlí. Jenže na to aby to přineslo nějaké výsledky, je stejně jako u agilních metod třeba porozumět filozofii. A ne jen slepě vykonávat nějaké rituály. O co tedy jde? Jednoduše řečeno o omezení práce na tom, co by nemuselo přinášet hodnotu a tedy v konečném důsledku mohlo přijít nazmar.

Nejznámější Lean firma je určitě Toyota. Tam vyvinuli proces řízení výroby, odlišný od běžných procesů kdy vyrábíme kdykoli a cokoli na sklad. Řídí výrobu systémem tahu, kde vyrábíme příslušný díl, až když je potřeba.

Jak takový princip použít ve firmách kdy žádné fyzické díly nevyrábíme? Tak se třeba podívejme na standardní vývojový proces – waterfall. Nejprve uděláme na sklad analýzu, pak kód, a pak testy. A čekáme, že to je tak v pořádku a že všechny díly jsou kvalitní (tedy že design už se nezmění, v kódu se nenajde chyba, a že zákazník to tak opravdu chce). A stejně jako ve výrobě se nám děje, že jednotlivé věci musíme předělat, opravit, zahodit. Někdy i celou krabici dílů se stejnou chybou (někdy i celou rozsáhlou funkcionalitu).

Jak na to? V kostce, omezte ‘work in progress‘ a soustřeďte se na to, abyste jednotlivé požadavky protlačili systémem co nejrychleji. Implementujte systém tahu a nezačínejte s analýzou, dokud nemáte prioritní požadavek od zákazníka. A dokud nemáte zpětnou vazbu, že předchozí požadavek byl akceptován.

A aby to bylo více uchopitelné, Lean Software Development je založen na následujících principech:

Odstraňte vše, co nepřináší hodnotu – tedy zbavte se odpadu. Pracovat na něčem co se ve finále vyhodí je škoda času, když se vám podaří tento čas investovat do věcí, co mají smysl, budete jistě efektivnější.

Zlepšujte se a učte se již v průběhu – když jen slepě vykonáváte předpisy a sledujete procesy, může se stát, že stejnou chybu opakujete pořád dokola a ‘odpad’ se vám tedy na konci projektu nahromadí víc, než byste si přáli. Pravidelná zpětná vazba vám pomůže se soustředit jen na to, na čem záleží.

Rozhodujte se co nejpozději – čím později rozhodnutí padne, tím více máte informací. Takže jsme zase zpět u myšlenky, že nemá smysl vyrábět zásoby na sklad jen proto, že zrovna máte volnou linku nebo programátory.

Dodávejte práci, jak nejrychleji to jde – čím dříve něco dokončíte, tím dříve dostanete zpětnou vazbu, kterou můžete hned v další iteraci zohlednit.

Dejte týmu důvěru a zodpovědnost – a budete mít mnohem motivovanější tým, než když se budete držet tradičních top-down struktur.

Zaměřte se na celkový dojem – produkt není jen software. Dbejte na kvalitu a celkovou udržitelnost systému, nevytvářejte technický dluh.

Zaměřte se na celkový výsledek – jednotlivé chyby a selhání nejsou podstatné, pakliže se z nich poučíte. “Think big, act small, fail fast; learn rapidly” – tedy Přemýšlejte dopředu, začněte u malých věcí, ty vyhodnoťte a rychle se z nich poučte. Jen tak zajistíte, že výsledný produkt bude úspěšný.

Metoda, která vám radí jak na to je Kanban. Ale o tom zase příště.

Agile Riga Day

Rok se s rokem sešel, a tak jsem se zase objevila na Agile Riga Day, příjemné jednodenní konferenci v Lotyšsku. Letos se organizátorům podařilo zdvojnásobit počet účastníků, a rozrostli se na tři tracky. K tomu jsem ještě měla jednodenní workshop, “Starting Scrum“, takový den plný her, simulací a diskuzí. Bylo zajímavé, že slečny převládaly, ostatně i na konferenci den poté jich bylo výrazně více, než bývá v Evropě zvykem. Ale přeci jen méně než na Agile India. Překvapilo mě i to, jak rádi si analytici, kterých jsem na workshopy několik měla, hráli. U nás mám s analytiky spíše opačnou zkušenost.

Riga a vlastně i Lotyšsko má jedno další specifikum. Je hodně navázané na Skandinávii, takže mám pocit, že jsem byla jedním z mála lidí co nebyli z pobaltsko-skandinávské oblasti. Převládali Švédové, Norové, Estonci. O čem se hovořilo? O tom jak psát dobrý kód, jak dělat refactoring, jak naložit se starým legacy kódem, jestli dělat test driven development, nebo pair programming… výborný workshop na toto téma vedl Johannes Brodwall – Extreme Startup. Moc se mi to líbilo. Už dlouho jsem neviděla na konferenci pair programming v praxi. Bylo zajímavé to sledovat.

Hodně se diskutovaly odhady. Vlastně, začali jsme s tím tématem už den před konferencí v místním baru. K pochopení základního problému s odhady je nutné si uvědomit rozpor mez i tím, co odhady jsou – tedy nepřesná predikce budoucnosti – nijak exaktně přesná být z principu věci ani nemůže, od toho je to odhad. A jistá představa managerů některých firem, že odhad musí být naprosto přesný. A když k tomu dodáme nepříjemný pocit členů některých týmů, že jsou tlačeni do něčeho, co není možné dodat – tedy do stoprocentně přesného odhadu, máme tu problém, který se dá dlouho do noci vášnivě diskutovat. Obzvláště když jeden z diskutujících má ráno na dané téma keynote kde v podstatě říká, že odhady v bodech jsou stejně tak špatné, a nepřesné, že zrovna tak můžeme každý Sprint jen počítat dokončené a nedokončené User Story a odhady nedělat vůbec. Příště o tom třeba napíšu víc.

Dalším tématem, které mě zaujalo, byla myšlenka, že na to, abyste změnili svět, třeba na agilní, je třeba si uvědomit že “nemusíte systém řídit, stačí s ním umět tančit“. Možná že to je jedna z věcí, které musí umět každý Scrum Master, a asi nejen on. Nestačí vědět, jak okolní svět funguje, musíte vyvinout něco, co se bude chovat jako virus. A takový virus potom do okolního, neagilního, světa pustit.

Abych to shrnula, myslím, že všechny praktické sessions pro programátory a testery se osvědčili, a že mám zase pár dalších kontaktů a nápadů na konferenci do Prahy – AgilePrague, která bude 3-4. září, 2012.

Konference Agile India 2012

Kolik z vás navštívilo konferenci zaměřenou na agilní metody v zahraničí, a kolik z vás v Indii? Cestuji ráda, takže se to zdálo být jako dobrý nápad. Navíc, chystala jsem se do blízké oblasti na dovolenou, tak proč ne 🙂

Jestli byste čekali, že Bangalore – Mekka IT outsourcingu – bude podobné moderním asijským městům jako Singapore, Kuala nebo Bangkok, tak to ani nápad. Žádná wifi, přelidněné město, všude smetiště a špína. Prostě Indie. Říkala jsem si tedy, že na konferenci uvidím ty IT odborníky, kterých má být Bangalore plné, a že třeba pochopím, proč si velké firmy vybrali pro outsourcing zrovna Indii. Myslím však, že to ani firmy samy nechápou. Jistě, je tu nízká cena. Ale ta je draze vykoupená nízkou kvalitou služeb a ohromným overheadem spojeným s řízením takto distribuovaného projektu.

Takže o čem se přednášelo? Základy, které i v zemích kde se s agilními metodami začíná už dávno znají. Tedy nic, co by stálo za zmínku. Témata, která se řešila, už byla zajímavější. Třeba že Indie je země s nejvyšším indexem “vzdálenosti od zákazníka” – tedy laicky řečeno, na zákazníka kašlou. A taky distribuované týmy a kulturní rozdíly. Zajímavé bylo, že Indové jsou přesvědčeni, že zákazník, když s nimi chce spolupracovat, se jim musí plně přizpůsobit. Třeba není vhodné od nich očekávat, že vám řeknou, jak se věci mají. Budou kývat hlavami, a to, že projekt má problém, se nedozvíte. Když na to jeden ze speakerů narazil, dostal udivenou odpověď z publika, že to je přeci v pořádku, oni si to mezi sebou poví, ale někomu cizímu, to přeci neřeknou. Další z legračních situací popisoval jiný speaker. Proškolili indickou firmu na Scrum, vše se zdálo být v pohodě, ale jen do té chvíle, než představili nové role. A kdy nový Scrum Master říká že se mu Scrum líbí, že mu rozumí, ale jestli si může dál říkat project manager, že by tím že je teď jen Scrum Master utrpěl jeho status a jak by pak před kolegy a rodinou doma vypadal…

Jak tedy chcete v tomto kastovním systému zavádět agilní metody založené na týmové spolupráci, zapojení zákazníka a transparentní komunikaci? Jak chcete dosáhnout self-organized týmu? Těžko. Někdo to na konferenci pěkně shrnul na twitteru: “Outsorcing v Indii je levná možnost jak nechat zkrachovat svůj produkt”. A asi s ním musím souhlasit. Ostatně většina firem už na to přišla také a tak Indii svěřuje v podstatě dva typy projektů. Výběhový SW, který sice musí udržovat, ale nejradši by se ho zbavili, a testování. Ostatně spousta firem netestuje vůbec, tak proč to nedat levně do Indie. I to má však jeden háček. Tím prvním můžete současné klienty odradit a přijít tak o více peněz, než by se z ceny outsourcingu původně zdálo. A co se kvality týče, jak chcete nechat testovat produkt lidem, kteří žijí v souvislém smetišti. Tester musí být precizní, vidět i drobné nesrovnalosti… A to lidé v Indii obvykle nevidí. Prostředí deformuje. Ostatně i mě po třech týdnech v Indii přišlo, že je tam uklizeno víc, než když jsme přijela… Na všechno si člověk zvykne.

Asi nejlepší byla přednáška o distribuovaných týmech kde Alexey Krivitsky pěkně popisoval jak se s takovým prostředím vypořádat. Doufám, že se nám podaří ho nalákat na konferenci do Prahy – AgilePrague, která bude 3-4. září, 2012.

Motivace

Jak efektivně motivovat zaměstnance? Je to jedna z nejčastějších otázek které dostávám hned po tom jak implementovat Scrum. Dobrý Scrum Master by měl umět tým motivovat. Být dobrým koučem. Takže jak na to? Určitě nepotřebujete žádný budget. To že peníze nejsou motivačním faktorem ale demotivačním – tedy ať přidáváte jakkoli, radost z vyšší mzdy či prémie vydrží tak týden. Pak zajdete na večeři, jedete na dovolenou a zas je to všechno jako dřív. Čím více dostanete, tím dříve si přijdete pro další. Ale dostáváte-li méně, než byste vzhledem k tomu co děláte měli, nebo než nutně potřebujete, za poměrně krátkou chvíli jste silně demotivováni. Takže řekněme, že plat je fér. Co ty nejlepší lidi vlastně v týmu drží a neodejdou ani za lepší plat jinam? Obava ze změny? Možná. Ale to nestačí. Dobrý kolektiv, smysluplná práce, pocit že to co děláte je potřeba, a že to má význam. A že to děláte dobře.

Tohle všechno samozřejmě není primární starostí Scrum Mastera. Má kolem sebe pár pomocníků.
Začněme tím co je starostí Product Ownera. Dodávat vaší práci smysl. Product Owner je vlastníkem produktu, potažmo product backlogu a ten musí tým nadchnout, aby ve svém počínání viděl smysl. Customer demo vám v tom jistě pomůže. Pochvala od zákazníka nikdy není k zahození. Pocit, že to co píšete někoho opravdu zajímá. A že to potřebuje. Takže by se dalo říct že Scrum proces vám s motivací také výrazně pomůže. Jestli tahle složka motivace nefunguje, jako Scrum Master to budete nejdříve muset spravit. Jinak práce bude těžko někoho bavit a těžko z kohokoli v týmu dostanete nějaké větší nasazení. Naopak uslyšíte samé výmluvy na okolí.

Takže produktu rozumíme, dává nám smysl, práce tým baví. Co zbývá? Scrum Master pomáhá odstraňovat překážky, tu šílenou práci co vás dřív obtěžovala… Občas pomůže moderovat diskusi, řeší problémy. To ale není vše. Měl by i lidi rozvíjet…

A tady začíná problém. Ve Scrumu by se dalo často říct, že tým je tak dobrý jak dobrého má Scrum Mastera. Scrum Master musí být v jistém smyslu i dobrý manager. Takový, co jednotlivým lidem v týmu věří, že dokáží být výjimeční a pomáhá jim stanovovat si takové cíle, aby byly náročné ale splnitelné. Aby tým pracoval nejlépe, jak umí. Špatný Scrum Master si jen stěžuje, že jednotliví členové nemají potřebné skilly, a že by se to museli učit. A na to že není čas. Dobrý Scrum Master ví, že tým to dokáže. Z hloubi duše jim věří a tým to někde uvnitř pozná. Aniž by taková informace byla kdy vyřčena nahlas. Jen tým pracující pod takovým Scrum Masterem může být ve skutečnosti úspěšný.

Na závěr doporučím jeden článek. Není sice o Scrumu, ale myslím, že dobrý Scrum Master musí vytvářet takový “pygmalion”.

Několik důvodů proč rozdělit User Story

Důvodů proč rozdělit UserStory může být hned několik.
Ten nejčastější je, že je moc velká a nevejde se do Sprintu. A protože základem Scrum procesu je pravidlo že tým vybere co během Sprintu dokončí a to na konci prezentuje zákazníkovi na customer demu, takovým UserStory které by dokončit nešly se musíme vyvarovat. Jak UserStory dělit? Po menších funkcionalitách. Nikdo neříká že takto rozdělěnou UserStory si zákazník musí nutně chtít koupit, ale jen že mu musí přinášet hodnotu. A ta je třeba i v tom, že si představí, co vlastně od dané funkčnosti chce. Tedy např. pakliže chce fakturace, asi si nekoupí jen readonly seznam faktur, ale bude je chtít i vytvářet a tisknout a filtrovat… ale jako mezivýsledek po prvním Sprintu mu hodnotu přinese i jen obyčejný seznam.

Druhým důvodem je různá priorita jednotlivých funkčních celků. Ono je to jedno spojeno s druhým. Když je UserStory moc velká, tak se obvykle Product Owner ptá, co jí dělá tak náročnou a komplexní. A přijde se obvykle na to, že udělat seznam faktur je snadné, ale tým ještě nikdy nedělal print preview a daná komponenta ho neumí a tedy je to pro ně náročné. Ono ale obvykle ne všechno je nutné a ne všechno stojí za tu cenu, kterou to má. A může se stát, že možnost print preview pro zákazníka vlastně nemá takovou priorotu a že ji odloží, na čas, či úplně.

Scrum vám umožňuje funkcionalitu řídit. Tím že složité celky musíte rozpadnout na menší kusy aby je tým stihnul v rámci Sprintu vás nutí přemýšlet o tom, jestli opravdu všechny drobné funkcionality potřebujete a jestli estimate odpovídá ceně, kterou jsme ochotni za očekávanou business value dané funkcionality v UserStory zaplatit.

Kdo píše User Story? A kdo tasky?

A jako pokračování v mém miniseriálu o agilních metodách, Scrum procesu a konkrétně User Stories je odpověď na otázku kdo píše User Story?

Tak jako obvykle, navrhnout User Story může kdokoliv. Libovolný člen týmu, vývojář, tester. Nicméně Scrum zavádí roli Product Ownera, který je za celý backlog a User Story v něm zodpovědný. A proto je Product Owner ten, kdo User Story nakonec do backlogu akceptuje, a přiřadí jí v závislosti na business value prioritu. Product Owner je tedy ve Scrumu často ten, co User Story definuje, následně je ale diskutuje jak s produktovým týmem tak se Scrum týmem který jednotlivé User Story ohodnocuje.

A kdy se mají jednotlivé User Story rozdělit na tasky/úlohy? Idealně během planningu, maximálně první den Sprintu. Když to uděláte později či vůbec, riskujete, že většina členů týmu nebude vědět, z čeho se jednotlivé User Story sestávají, co nám jako týmu ještě chybí dokončit a jak jsme daleko.

Co je task? Task neboli úloha je nějaká jednotlivost, která se musí udělat, aby User Story přinášela očekávanou hodnotu. Tedy pro User Story “jako manažer, chci mít evidenci zaměstnanců, abych měl rychlý přehled o všech lidech ve firmě i detailu konkrétních pracovníků.” to může být např. založení tabulky a číselníků, zobrazení dat z db na obrazovku v browsu, filtrace, zobrazení jedné detailní položky zaměstnance, grafický design obrazovek, test. Každá úloha by neměla být delší, než řekněme dva dny a kratší než půl den už je možná zbytečný detail, nicméně může mít smysl si i takovou úlohu zaznamenat, abychom na ni nezapomněli. V průměru by každá úloha měla být tak asi na den práce, což nám pak usnadňuje denní standup meeting, kde je pak snazší definovat, co opravdu dokončíme.

Na začátku jsme psala, že za User Story je zodpovědný Product Owner, potom za rozpad těchto User Story na tasky / úlohy je naopak zodpovědný tým a jsou tu jen pro interní potřeby týmu. Aby všichni věděli jak daleko ještě jsou od cíle a to i bez složitého ohodnocování jednotlivých úloh a kreslení Sprint Burndownu. Vše je pak na první pohled vidět z tabule – Scrum Boardu.

Super User Story, User Story a Epics

Jak už jsem psala v minulém příspěvku, User Story musí vytvářet obrázek, být nezávislá, popsatelná, přinášet hodnotu, ohodnotitelná, malá a testovatelná – tedy v originále: Independent, Negotiable, Valuable, Estimatable, Small, Testable requirement (zkráceně “INVEST”). Tedy něco, do čeho chcete investovat úsilí a potažmo peníze. Po té co se pokusíte User Story takto definovat, často zjistíte, že potřebujete ještě něco co je širší, co vám drží globální kontext a jednotlivé User Story pohromadě.

K dispozici jsou dva koncepty. První se na User Story dívá jako na entitu, která jde v podstatě donekonečna škálovat a zavádí tak pojem Super User Story – např. Jedu na výlet do Evropy – nebo jen do Německa – nebo jen do Berlína – nebo chci navštívit Berlínské Egyptské museum. Je to takový strom vnořených User Story. Samozřejmě že když to takto rozdrobíme, budou se nám jednotlivé User Story (listy toho stromu) samostatně jen velice špatně prodávat jako super zájezd. Ale na druhou stranu, asi si umíte představit zájezd jen s památkami bez jídla a zájezd all inclusive. A s vaším produktem je to podobné. Také obvykle existuje funkcionalita, kterou můžete oželet a která vlastně není tak prioritní.

Druhý koncept zavádí pojem Epics, kde Epics je něco co jednotlivé User Story zastřešuje – tedy taková souhrnná Super User Story. Epics se ovšem již nepíše ve formátu ‘jako uživatel, chci funkcionalitu, abych dostal business value‘, ale zároveň se jako takový nedá naplánovat do sprintu a ani nechat reálně týmem ohodnotit. Na to je v něm skrytá moc velká dávka nejistoty.

Obě varianty jsou v podstatě podobné, a pomáhají vám udělat si představu o backlogu, ujasnit si co má jakou prioritu a kde je jaká přidaná hodnota.