Cestou z Vietnamu jsem se ještě zastavila v Indii. Musím přiznat, že Vietnam byl příjemnější. Výrazně klidnější a taky tam bylo o dost hezčí počasí 🙂 Ale přežila jsem i cestu vlakem, takže tak zlé to nebylo. Až na ten nekonečný déšť.
Konference se zdá být o dost příjemnější než Agile India před asi rokem a půl. Také účastníci mají více představu o tom, co to je Agile a Scrum, polovina z nich jsou dokonce Scrum Masteři. I program je kvalitnější. Asi je to jako vždy o organizátorech. Na rozdíl od Bengalore mají i dobré kafe, vodu v lahvích, jen internet nějak zapomněli. No co se dá dělat. Asi bez čtení twitteru vydržím. Zrovna by mě ale zajímalo, na co že si Jurgen cestou z Mumbaje stežoval 🙂 ale to se asi dočtu i večer.
Co jsem se dozvěděla? Vlastně mi to připomnělo věci, co už jsem slyšela dříve, jen ještě nebyl čas o nich psát. Když bych to shrnula, zdá se, že jedním z trendů je dívat se na firmy jako komunity, omezit pravidla, zvýšit transparentnost. A o zbytek už se postará “volný trh”. Vždycky jsem říkala, že firma je organismus. Že sám žije a mění se bez ohledu na pravidla a přání lidí. Každé pravidlo jde obejít. Takže je lepší jich mít co nejméně a nechat organismus – trh – tedy firmu a lidi v ní sami rozhodnout, co je pro ně nejlepší.
Jedním z příkladů může být jiný přístup k ohodnocování a bonusům. Osvědčil se převážně ve Skandinávii, a to překvapivě i ve velkých korporacích. Udělali ohodnocování naprosto transparentní. Každý ve firmě dostane přesně stejný bonus a platí jediné pravidlo. Nesmí si ho nechat. Musí ho rozdat komukoli ve firmě. Polovinu klidně může dát kolegovi, co mu pomohl, zbytek rovnoměrně ostatním. Někdo ohodnotí asistentku, někdo své kolegy v týmu. Máte-li málo, stačí vysvětlit svým kolegům, čím jste pro ně přínosem. Je to vlastně aplikovaný princip volného trhu. Samo se to reguluje.
Podobné je to s budgety. Zmíněná teorie se jmenuje Beyond Budgeting. Vychází z toho, že svět se stejně mění tak rychle, že nemá cenu plánovat, které oddělení má kolik na rok dopředu. Stačí jen udělat vše transparentní. Letíte businessem? Proč ne, ale celá firma to uvidí. Chcete lepší laptop, než mají vaši kolegové? Kupte si ho, ale budete si to muset obhájit před ostatními. Studie firem, které to zavedly ukazují, že se výrazně ušetřilo.
Obě teorie je velmi těžké implementovat. Obzvláště v některých prostředích a kulturách. Stejně jako při delegování drobných development praktik na tým musíte postupovat krůček po krůčku. Tým k tomu nejdříve musí dozrát. Jestli se dnes nedohodnou ani kdo a jak bude software testovat, asi pro delegování ohodnocení na členy týmu nebude ještě ten pravý čas. A trvat to může dlouho. I mnoho let. Takové věci se nemění snadno a nejdou uspěchat. Je ale dobré o nich vědět a směřovat k větší a větší delegaci od manažerů k týmům.
Souvisí s tím ještě jedna praktika. Když už nechcete začít zrovna hned s penězi, rozhoďte o firmě “kudu appreciation cards” tedy takové pohledy, které může kdokoli komukoli napsat a dát, aby mu za něco poděkoval. Kolega kolegovi, asistentce, recepční. Poděkování má často silnější efekt než jakékoli peníze. Zkuste to a uvidíte.
A ještě jedna myšlenka mě na Scrum Gathering India zaujala. Bob Hartman mluvil o tom, že to, co dělá Scrum a Agile úspěšnými jsou lidi. Ti jsou nejdůležitější. Když jsou spokojení, funguje to. Když ne, žádný proces nepomůže. Agile není ani o procesech a v konečném důsledku ani o praktikách. V tom jsme se ostatně oba v našich přednáškách shodli. Přidával však ještě jednu zajímavou hodnotu agilnímu manifestu – úspěšné týmy upřednostňují “my” před ” já”. We value ´we over me’. Když se tím budete řídit, zmizí pomyslné zdi mezi jednotlivými specializacemi. A začnete fungovat jako tým. Tým, který má jeden cíl. Ne mnoho individuálních protichůdných cílů, které se vzájemně popírají. A to je to, čeho se celým Scrumem a Agilem snažíme dosáhnout.
A na závěr, ještě jeden příměr. Schalk Cronje přirovnával obsesi metrikami k řidiči, který se cestou vůbec nedívá na cestu, ale pohled má upřený na tachometr. Věřím, že takovými řidiči nejste, ani byste se s nimi na silnicích nechtěli potkávat. Proč ale ve firmách až příliš často zapomínáme na selský rozum a pohled máme upřený pouze na různé tachometry…
Obecně to byla velmi příjemná konference. Účastníci se opravdu chtěli něco dozvědět, ptali se. Využívali každou chvilku k dotazu. Takže se do Indie zase ráda vrátím, bude-li příležitost.
